…. v puchu stojatých bažin uherských

31. 08. 2016 14:19:19
Tísnivý pocit měla už od rakousko-maďarských hranic posetých hrozivými vrtulemi větrných elektráren.

A tušení, že se něco strašného stane, se ještě zhoršilo na parkovišti před benzínou, když se při nezbytné zastávce na umývárnu, kafe z automatu a protažení nohou postavila čelem k roztočeným vrtulím a několikasetmetrové vzdálenosti navzdory zaslechla i jejich kvílivé hvízdání. Postávala, se stehenními svaly z dlouhého sezení ztuhlými a bolavými, potřebovala by si zaběhat, aby se uvolnila, myslela na to, stále nervózněji a proti ní ti hroziví kvílící nepřátelé a její zlá předtucha se pozvolna prohlubovala až k atavistickému děsu – a když uviděla ostatní, jak nasedají do autobusu, dostala instinktivní chuť se otočit a utéct, pozvolna nabírat rychlost a běžet, pryč od toho pole zašpičatělých mimozemských ufounů ničících výhled, kam oko dohlédlo, pryč od toho bolestného svistu, nechat za sebou tu zmrzačenou krajinu i ztuhlá stehna a s rozpaženýma rukama se rozběhnout vstříc životu, ale samozřejmě to neudělala, byla přece rozumná a dospělá a na prodloužený víkend v maďarských lázních se těšila už měsíc, takže jen svižně udělala třináct dřepů, víc nestihla, a nasedla zpátky do autobusu vedle svého souputníka Zdeňka, otevřeli si další piva z rychle se tenčících zásob a pak už jen přes ušmudlané sklo sledovala, jak je všem jejím instinktům navzdory vezou stále dál do té cizí znetvořené krajiny.

Dominanty vrtulí po pár hodinách vystřídali temné masivy středověkých pevností tyčících se nad pobřežními vesničkami a nervy drásající hvízdání bylo nahrazeno uším lahodícím šustěním rákosí ohraničujícím rozlehlé břehy Balatonu jako límec z hebké kožešiny. Když vjeli do Hevízu, „jejich cílové destinace“, jak ho v univerzální turistické hantýrce označila průvodkyně, už se stmívalo, a ona se uklidnila malebným pohledem na upravené uličky a parky, který se před nimi otevřel, mezi procházejícími se hosty se sem tam objevil i nějaký ten běžec odměřující dlouhými kroky lázeňskou promenádu. Autobus je vyklopil před hotelem Panorama, nejvyšší budovou široko daleko. Uprostřed úzké ulice se protáhli, nacpali prázdné plechovky od piv do koše před vchodem do hotelu, pobrali zavazadla, vystoupali do prostorné umakartem zařízené recepce a tam poprvé ucítili ten puch. Organický odér zkaženého jídla či dávných příbytků bez vymožeností moderní hygieny či spíš ještě pradávnější puch stojatých bažin.

„To je místní léčivá voda,“ vysvětlila jim průvodkyně rychle, když spatřila jejich protažené obličeje: „Přímo v budově hotelu jsou lázně. Ten zápach je od síry, ale za chvilku si na něj tak zvyknete, že ho ani neucítíte.“

Což vzhledem k intenzitě pachu znělo jako chiméra, ale průvodkyně měla pravdu, přestali ho vnímat dřív, než vystáli frontu na ubytování. Za to narazili na další místní nepříjemnost - hotelové staříky. Se svými tepláky, taškami a hůlkami byli všude, předbíhali ve frontách, tísnivě pomalu zdolávali schody s berlemi a chodítky, pokřikovali na sebe na recepci a mračili se na ostatní hosty i hotelový personál. Jeden z nich, v bílé kšiltovce v barvě vlasů a modrých teplácích, si bez dovolení přisedl ke stolu, u kterého čekali, až opadne fronta na ubytování, a na konsternovaného Zdeňka zíral tak dlouho, až ten se vytočil takřka k nepříčetnosti a když se došourala i staříkova žena, už musela Zdeňka skoro násilím odtáhnout, aby ho netrefil šlak. Nejagresivnější ale byli staříci při čekání na výtah, musela si nechat ujet tři, než jí bylo dovoleno se mezi ně vměstnat, ubytovali je až ve dvanáctém patře, neskutečně vysoko, když poprvé vyšla na balkon, okamžitě couvla zpět, jak ji pohled z ptačí perspektivy vyděsil, ale po počátečním úleku si rychle zvykla a kochala se nádhernými výhledy na město hluboko pod nohama, z jehož středu blankytně zářil kostel Ducha svatého.

Bydlení v takové výši skýtalo i další atrakci – a tou byla schodiště vinoucí se souběžně skrze hotel kolem dvojice výtahů. Už druhý den přišli se Zdeňkem na to, že je mnohem zábavnější cestou dolů sbíhat prázdná schodiště než frustrovaně čekat na výtah neustále přeplněný nabručenými staříky a jejich nacpanými taškami a holemi, které si navíc Zdeněk dokázal velice rychle popudit nesoudně nemístnými poznámkami doprovázenými výmluvnými gesty pro ty, kteří by náhodou nerozuměli anglicko-německému brblání prokládanému nadávkami v rozmanitých jazycích. Dolů dobíhala v mnohem lepší náladě, navzdory tom, že ji Zdeněk pokaždé nejmíň o tři patra předběhl, byla opatrná, protože se bála o meniskus, který si loni poranila, prvních pár zatáček ještě zahlédla paty jeho absurdně zelených kecek, ale když dobržďovala v nejspodnějším mezaninu, už provokativně seděl v recepci, pod obrazem znázorňujícím baltské bažiny se stromy popadanými do změti kapradí a trsů pohřebně žlutých blatouchů, a klepal si na hodinky.

Další den vyrazili do lázní – z rašeliny vyvěral horký pramen a neustále doplňoval rozlehlé jezero, které tak mělo i v zimě alespoň dvacet pět stupňů. Uprostřed jezera se na železných konstrukcích tyčila budova lázní, ve kterých voda přesahovala teplotu lidského těla. Zápach síry tu byl všudypřítomný, vlezle je doprovázel v rozlehlých šatnách plných páry i cestou skrze koridor ústící do změti bazénů, saun, vířivek, venkovních teras a míst pro občerstvení. Na chodbách zalitých světlem proudícím skleněnými střechami i stěnami a plných hostů v bílých hotelových županech si připadali jak na promenádě, ale rozjásané lázeňské chvilky okamžitě vystřídala tíseň bazénů nejmíň pět metrů pod podlahami, s tmavou rašelinnou vodou a zápachem stoupajícím v chuchvalcích páry všude kolem nich. Ve vodě byly rozmístěné nerezové a dřevěné konstrukce, jejichž řvavá indigová modř jen umocňovala temnotu vody, a u kterých se proplavávali lázeňští hosté omámení pobytem v horké vodě.

Opatrně sestoupali po plechovém schodišti dunícím pod každým krokem, vnořili se do tepla a už po pár tempech příjemně zmalátněli. Rozhlížela se – nejvíce lidí se tísnilo ve vysokém otevřeném prostoru a tam, kde byla voda sevřená seshora konstrukcemi lázeňského pavilonu, se pouštělo jen pár statečných. Mrštnými tempy je následovala a vnořila se do bludiště konstrukcí a příčných trámu umístěných jako pasti těsně na hladině, zprvu měla přívětivý dojem, že vplouvá do jeskyně, ale už za chvíli toho litovala, stropy byly čím dál nižší a trámoví na hladině zapeklitější, takže se v chuchvalcích páry motala sem a tam, jak ryba v sádkách, a trpěla vzrůstajícím pocitem klaustrofobie, který se ještě mnohonásobně zhoršil, když se v touze po odpočinku otočila na záda a vznášeje se s rozpřaženýma rukama na hladině zírala přímo do rezivějícího stropu jen pár desítek centimetrů nad svým obličejem.

Otřásla se, a co nejrychlejší cestou se vrátila zpět na světlo a mezi lidi, šlapala temnou vodu a rozhlížela se po Zdeňkovi, až ho objevila v plovoucí frontě na masážní sprchy, připojila se k němu a zachytila se zábradlí. Za jejich zády se ozvalo šplouchnutí a oni se otočili na mladíka, který sklouzl z indigového trámu, na který se snažil vylézt a postříkal je sprškou vody, jež kolem sebe rozstříkl.

„Podívej se na něj, na pitomce,“ vykřikl Zdeněk.

Mladík se mezitím zachytil trámu a zamumlal si pro sebe: „Ty vole.“ Zato Zdeněk nešeptal vůbec, netuše stále, že jde o krajana: „Debil jeden“

„Proč ti to vadí, když jsi celej ve vodě?“ zeptala se, aby odvedla jeho pozornost.

„Hele, radši se podívej na sebe,“ Zdeněk pokynul k její ruce a ona zírala na své stříbrné náramky, co šperk to vzpomínka na jednoho z bývalých milých obepínající její zápěstí, jenž jí naprosto neuvěřitelně a rovnou před očima tmavly až do olejovité hnědi. Na pažích se nadzvedla na hladinu, a naprosto nesmyslně si zkontrolovala i řetízky na krku, ale samozřejmě už byly zničené taky, zhnědlé do barvy připomínající ze všeho nejvíc exkrementy a ona zírala na ty pozůstatky bývalých lásek zbavených lesku, a polykala slzy.

V tu chvíli k nim připlul mladík: „Ahoj, já jsme ten pitomec,“ zašklebil se na Zdeňka, ale v tu chvíli ji nezajímalo, jestli Zdeněk dostane do nosu za svoje silácké řeči, co nejrychleji doplavala ke schodům a už cestou do šatny si sundávala zničené stříbro. Dlouho ho oplachovala horkou vodou v umývárně plné páry, než jí došlo, že voda v kohoutku nebude o nic jiná než ta v lázních. Strčila pozůstatky šperků do skříňky a vrátila se do lázní. Zdeňkovo halasné zvolání: „Vidíš, bez těch cetek na krku vypadáš mnohem líp, zvlášť když měly barvu jako hovno“, v ní bůhvíproč vzbudilo dřímající pocit ohrožení, přestože bylo patrné, že tu se tu zatím neodehrála žádná fyzická konfrontace a Zdeněk je živ a zcela zdráv.

Odpoledne navštívili vinný sklep, rozlehlý a temný, ze zčernalého stropu, visely cáry pavučin a všechny lahve byly zašlé a zaprášené a víno chutnalo jako od „mother-in-law“, jak se snažil žertovat somiliér, a už toho na ní bylo moc, zatoužila po něčem veselém a světlém a rozhodla se, že se další den odpojí od výpravy a rozběhne se po vlastní ose k Balatonu, vzdáleného jen necelých deset kilometrů.

Ráno se sice probudila v růžové náladě, ale svůj plán neopustila – stále toužila po krajině, takové jaká byla na obraze v recepci, po obloze a tichu, takže se ani nesnažila přemlouvat Zdeňka, aby ji doprovodil. „Neboj, koupím si mapu,“ ubezpečila ho a pak, aby už se jí výpravu nesnažil rozmlouvat, ho vyzvala: „Pojď, běžíme.“ Vybrala si jedno schodiště, tentokrát se opravdu snažila, brala schody po dvou a skákala kolem rohů, a když dolétla do recepce, sice s bolavým kolenem, ale v rekordním čase, jak se domnívala, Zdeněk tam opravdu ještě nebyl, s vítězoslavným úsměvem čekala na podestě, ale stále se neobjevoval, možná se pro něco vrátil na pokoj, přešlapovala před výtahy, ale ty přivážely jen samé staříky, když spatřila vystupovat toho v bílé kšiltovce, schovala se za roh, nakonec vyjela nahoru, ale Zdeňkův pokoj byl zamčený, seběhla po liduprázdném schodišti a znovu nakoukla do recepce, ale po Zdeňkovi ani památky, dokonce ani obraz už tam nevisel, možná ho někdo koupil jako památku, za to před hotelem už stál autobus, Zdeněk už bude nejspíš sedět uvnitř a otvírat si první pivo, v některou chvíli se museli minout, zamávala na řidiče a vyběhla vstříc Balatonu.

Podle mapy vedla téměř až k vodě cyklostezka – vyasfaltovanou pěšinu obklopovaly vzrostlé stromy obtížené temnými svazky jmelí a hned za nimi se prostíraly našedlé mokřady, v nichž už byly všechny stromy silnější než ruka shnilé a popadané do uschlých stvolů rákosu a kapradí, nejvíc se tu dařilo parazitům – kmeny byly obrostlé mechem, ve větvích se sytilo jmelí a vodu pokrývaly řasy. Uměle vytvořená cesta rovná, jako když vystřelí šíp, kontrastovala s divokou krajinou všude kolem, naprosto ztichlou, nikde nikdo a neozýval se ani ptačí zpěv, nic nenarušovalo klid, který jí náhle začal připadat tísnivý, byla tu tak sama, za celou dobu nenarazila na jedinou známku lidské přítomnosti, podvědomě zrychlovala, aby už byla pryč, cítila, jak sejí rozšiřují plíce a zahřívají svaly, když tu se na cestě před ní objevil zvláštní předmět a jak se přibližovala, vyklubal se z něj malířský stojan s obrazem mokřadů, rozprostírajících se kolem, stál tam úplně opuštěný na kraji cesty, kolem poházené tuby s barvami a štětce, ale malíř nikde, doklusala až k obrazu, prohlížela si ho při vydýchávání, byl nerozeznatelný od toho v recepci, šedé stromy popadané do lesknoucí se hladiny, zřejmě je tu někdo tvoří jak na běžícím páse a prodává turistům, ale pak si uvědomila, jak přesně obraz vystihuje místo, před kterým stojí.

Světlé skvrny nezaměnitelného tvaru si všimla nejprve na plátně, ale když vzhlédla, zjistila, že i v tomhle detailu obraz pouze kopíruje realitu – uprostřed uherských mokřadů se vynořovalo bezvládné lidské tělo, s obličejem zabořeným v páchnoucí stojatých bažinách, s rukama rozpřaženýma a nohama obutýma do absurdně zelených kecek.

Autor: Zuzana Rampichová | středa 31.8.2016 14:19 | karma článku: 16.36 | přečteno: 817x

Další články blogera

Zuzana Rampichová

Poslední zastávka Dešenice

Povídka o tom, jak daleko vás na čundru může dovést špatné rozhodnutí... anebo vlak, i když má poslední zastávku v Železné Rudě.

25.2.2024 v 11:02 | Karma článku: 9.87 | Přečteno: 273 | Diskuse

Zuzana Rampichová

O /ne/lásce /k/ robotů/m/

Patnáctý román básníka perverze Iana McEwana je o smutku a beznaději otevřených systémů lidských životů, které zdevastuje mravní zákon, aplikovaný uzavřeným systémem umělé inteligence androidního robota.

18.1.2024 v 16:19 | Karma článku: 6.11 | Přečteno: 125 | Diskuse

Zuzana Rampichová

Nejen František Kotleta naděluje Vánoce v Sudetech

Pokud hledáte dárky pod stromeček mezi českými detektivními thrillery, můžete letos navštívit zapomenuté a drsné pohraničí jak východního „Sudetenlandu“ Františka Kotlety, tak západního „Sudeathlandu“ Kamila Pešťáka.

17.12.2023 v 15:25 | Karma článku: 6.71 | Přečteno: 211 | Diskuse

Zuzana Rampichová

Šumava žijící a literární

Dostál letošní již devátý ročník vimperského literárního festivalu Šumava Litera svému jménu? Ano i ne.

21.11.2023 v 18:05 | Karma článku: 7.26 | Přečteno: 130 | Diskuse

Další články z rubriky Letní běh

Vladimíra Frančáková

Jedna slza

Deníčku můj, kdybys jen věděl... Já myslím, že už pro tu první větu a pomyslné tři tečky je jasné, že ti budu mít znovu co vyprávět. Mohla bych si vybírat. Dnes už asi nic nového.

22.9.2021 v 19:00 | Karma článku: 10.89 | Přečteno: 217 | Diskuse
Počet článků 48 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 705

V povídkách se snažím o pointy, co mi síly stačí, a pevně doufám, že se mi podaří alespoň někoho z vás zaujmout či pobavit... příběhy zveřejněné (nejen) na tomto blogu vyšly ve sbírkách Bodycaching a jiná hledání a Láska za časů covidu a jiné horory.

Kontakt: zuzana.rampichova@centrum.cz

 

 

Seznam rubrik

více

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...