Jeho příběh – Manuelova výzva pro občany, kteří se nudí v karanténě

Povídka o tom, jak taky lze trávit karanténu. A o tom, co si všechno dokážeme nalhat. A možná o lásce... a možná taky ne ;-)

Jak začne, měl rozmyšleno už dávno, včetně diakritiky volené tak, aby zpráva působila spontánně, navíc dnes byl ideální večer, přesto chvilku váhal, než zmáčkl Odeslat.

„Ahoj, tady Michele. Ten z protejsiho balkonu. Omlouvám se, že ti píšu, ale jsi tak krásná, že jsem ti to musel sdělit.“  

Lehl si na postel, ruce za hlavou a klidně čekal. Miloval tyhle chvíle plné budoucích očekávání. Ale pípnutí telefonu se ozvalo už za deset minut.

„Ahoj Michele, všimla jsem si tě. Jsi velice sympatický. Jsem ráda, že jsi napsal. Ale prozraď mi, odkud máš můj telefon?“

„Císlo mám od kamaráda, chodil do školy s Franceskou..“

Ve skutečnosti Michele podplatil nezaměstnaného, který v rámci pomoci občanům v přísné karanténě nařízené v rámci prevence coranoviru, roznášel po Veroně nákupy. Tašky nadité zejména trvanlivými potravinami položil přede dveře domů a obyvatelům odeslal SMS, že si mají nákup vyzvednout, na jejich soukromé telefony a zcela bezkontaktně. Díky bohu za sociálně slabé, za dvacet euro mohl Michele dostat telefonní čísla na celou ulici. Ale vybral si jen ten jeden dům, kam minulý týden přibyly hned dvě krásky a který byl navíc skoro naproti.

„Kdo to je? Ten náš společný známý J“

Bruslení na tenkém ledě začalo.

 „Slíbil jsem, že ho neprozradím. Můžu říct jen to, že ve škole po tobě pokukoval. A jednou ti na chodbě nadzvedl sukni, Prý ses tenkrát moc zlobila….  nenapadá tě, kdo by to mohl být?“

„Asi ano.  A opravdu mne tehdy moc rozzlobil, můžeš mu to vyřídit ;-). Školní léta, to už dávno není pravda….“

Hurá. Tak ještě jednou na tenký led, ale snad se zadaří.

„Ale ty vypadáš jako školačka pořád. Doufám, že se nezlobíš, že jsem ti napsal. Prozradíš mi svoje celé jméno? Znám jen křestní…“

„Paola  Giulia Grazianiová.“

Úspěch teď závisel na tom, jak moc je Paola aktivní na sociálních sítích. Rychle její jméno překopíroval do Googlu, prolistoval pár fotek a už se na něj usmívala žena z protějšího domu. Takže netrefil číslo na houslistku, ale na tu z okna vedle. Asi sestřička. Škoda, ale i takhle dobrý zásah.  

„Těší mne, Paolo Giulio Graziniová. Michele Moretti, k tvým službám. Políbil bych Ti ruku na seznámení, ale dělí nás celá ulice.. .. prozraď mi, čím se osamělá kráska baví v době karantény?“

Zatímco přemýšlela, co napsat, aby vypadal co nejzajímavější, rychle sjížděl její Facebook. Studium umění, obrazy, večírky, architektura, Paříž včetně nezbytného Louvru (“Byli jsme nadšeni…“ ale na fotkách, které zjevně fotil někdo jiný, jen ona sama), ekologicky šetrná domácnost, detektivky, kolečkové brusle, různé projekty pro různé společnosti, záliba v drahé kuchyni, oblečení většinou černé a výhradně elegantní, momentky se stejným americkým úsměvem, ale pokaždé s jiným mužem, kostely v Římě, žádné děti, hodiny jógy a aerobiku… To by šlo. Opětoval snahu, kterou projevila při psaní o svých dnech v izolaci – čtení, obrazy, poslech hudby, zdokonalování ve francouzštině, meditace, jóga, cvičení… snažila se. Ani slovo o přibírání na váze, dloubání v nose, trefování zbloudilých much, chytání lelků, strachu, domácí neprofesionální manikúře či osamělém popíjení, takže ji navíc odměnil pár lichotkami.

„Jsi sympatická a zajímavá žena… A upřímně, doufám, že tedy nezpychneš, ale moc rád bych Tě poznal trochu lépe…“

 „Můžu říct totéž, Michele. Škoda, že je zrovna karanténa…“

„Ano, v normálních dnech by stačilo vyjít ven z domu a potkali bychom se venku na ulici…. Asi bych se neudržel a políbil tě. Zlobila by ses na mne?“

„Na tebe bych se nedokázala zlobit. Mám pocit, jako kdybych tě znala už léta.“

„Mám ten stejný pocit, Paolo. Máme tolik společného.“

Přestával se soustředit a jeho zprávy podle toho vypadaly, sklouzávaly do banálnosti. Hlava mu třeštila a dýchalo se mu stále hůř. Večer se to vždycky zhoršovalo, teplotu si zásadně neměřil, ale odhadoval ji na něco přes osmatřicet. Spolkl paracematol a pro jistotu ještě jeden navrch. Naštěstí vždycky zabral rychle a spolehlivě. Zatracené Bergamo. Musel to chytit od té číšnice, kterou sbalil po jedné lyžovačce, v posteli sice vypadala zdravá, soudě podle těch čísel co předváděla, ale na baru už ji podruhé nepotkal a po třech dech dostal teploty. Navíc se mu po společné noci ani neozvala, to se mu s ženami nestávalo. Nicméně diagnóza Covid-19 by tuhle nemilou situaci vysvětlovala.  On na testy samozřejmě nešel, byl rád, že stihl z Bergama odjet dřív, než ho lapli lapiduši, tady u maminky se mu přece jen stonalo líp, měl tu pohodlí a veškerý servis navrch, ale jisté podezření, že je nakažen tím novým virem měl. Nicméně po deseti dnech už se mu dělalo líp. Tedy až na tu pekelnou nudu.

Teď datloval jednu zprávu za druhou – knihy, příroda, kondička, obrazy, cesty po světě, zdravý životní styl – když si nebyl jistý, radil se s Wiki, aby se hloupě nespletl. Přece jen měla vzdělání i rozhled.

„Dvě spřízněné duše se potkaly…. A za zvuku houslí. Představuji si, jak sedíš na křesle, tvoje dlouhé nohy přehozené přes opěradlo a myslíš na mne…. Myslíš na mne?“

Přes veškerou snahu se mu nepovedlo ji přemluvit, aby mu poslala nějakou svoji odvážnější fotografii. Nechtěl moc tlačit na pilu, ale kolem páté hodiny ranní musel na tento dílčí cíl rezignovat a vrhl se do toho po hlavě, přece jen nebyl úplně zdráv a už se celkem nutně potřeboval prospat. Když na dotaz, co by řekla na jeho žádost o ruku, přišlo výmluvné „ANO“, stáhl celou konverzaci, přeposlal ji svému nejlepšímu příteli Manuelovi, ani nečekal, co mu odpoví a okamžitě zavřel oči. Byl si jist, že Manuelovu výzvu „Sbal v karanténě nějakou cizí kočku, aniž bys vyšel z bytu“ splnil nejlépe a nejrychleji z celé bandy.  

TOTO JE JEHO POHLED? CHCETE-LI ZNÁT I JEJÍ, PŘEČTĚTE SI PŘEDCHOZÍ POVÍDKU:

Její příběh - láska za časů covidu

https://rampichova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=754680