Hledači pokladů

29. 08. 2019 22:45:14
Povídka nejen o divokých prasatech a pro všechny ty, kteří ještě stále chodí po lesích a hledají poklady.... ;-)

Vybral si sice samý okraj lesa, ale za ním se rozprostírala už jen širá pole lemovaná na obzoru logistickými halami a rušnou silnicí první třídy - místo bylo bez diskuzí tak ohavné, že by tu těžko něco hledal. Nevedla sem žádná pěšina a holina mezi nedozírným polem a prvními vzrostlými stromy byla pokrytá navátými igelitovými pytlíky, rozrytá od divočáků a tak řídce zarostlá zakrslými břízami, nedomrlými doubky a usychajícími pruty olšin, že se tu nedaly čekat ani houby, ani houbaři.

Nepřišel na žádný důvod, který se měl někoho přivést a taky tu nikdy nikoho nepotkal, ani při jedné z předchozích návštěv. Testovacích. Nikdy tu neštěkl ani pes a kromě rozšiřujících se koláčů hnědé hlíny rozryté rypáky se tu za pár měsíců nic nepohnulo.

Tentokrát už nešlo o test a on si celou cestu autem děkoval, jak byl prozíravý, že si úkryt vytipoval předem. Po loupeži byl tak nabitý adrenalinem, že mu to nemyslelo, byl nastavený pouze na útěk. Kvér měl v kufru, v bedně s nářadím a pod sedadlem spolujezdce se natřásala sportovní taška, poloprázdná, ale přesto skrývající zlato odhadem za milion. Možná za dva.

To bylo na zlatě úžasné – malý objem s velkou hodnotou.

V autě, i když odstaveném tak daleko v lese, jak si kvůli kořenům na lesní cestě jen troufl, se nějak necítil, takže popadl úlovek a poklusem ho odnesl až sem, na mez s výhledem na hnusné haly.

Seděl na patách v hrabance rozryté od divočáků, na klíně igelitový pytel, do kterého vysypával z barevných a jedinečně zdobených krabiček náušnice, řetízky, brože, náramky a hlavně prsteny, těch bylo nejvíc. Zřejmě proto, že člověk, respektive ženská, má jen jeden krk, dvě ruce, ale deset prstů... tedy deset možností, jak si na sebe něco navěšet, filosofoval o druhém pohlaví s nasraností těch, co si o nějaké družce mohou nechat jen zdát. Ale i on podlehl třpytivé nádheře, a jak se v lesní samotě postupně zklidňoval, začínal se kochat svým lupem. V neohrabaných prstech, které se už tak horečně netřásly, mnul jemná očka řetízků precisně seskládaná do ozdobných ornamentů, proti světlu prohlížel kameny a jeden z prstenů si nasadil na malíček - na kožené rukavici se vyjímal jako ze středověku. Šperky vyjmuté ze sametových nebo saténových hnízdeček ztratily polovinu své nádhery a tři čtvrtiny exklusivity, ale zmenšení objemu bylo nezbytné, aby se vešly do skrýše.

Takhle teď potěžkával jeden středně velký igeliťák, nejmíň kilo, možná i dvě, a litoval, že si nevzal váhy, aby měl jistotu. No nic. V lese se ozval šramot. Lekl se tak, že se mu opět vrátil horečný třas, ale ať napínal uši, jak chtěl nikde nic. Rychle popošel pár desítek metrů k vytipované skrýši. Do staré nory, nejlepšímu úkrytu jaký dokázal objevit, s lítostí uložil poklad a obložil ho kameny. Tlumený dusot, který se ozval právě ve chvíli, kdy aranžoval poslední větve tak, aby nebylo poznat, že se pod hrabankou něco skrývá, už ho tolik nevylekal, takže vykřikl, až když se otočil a uvědomil si, že se k němu řítí divočák.

Zblízka zvíře působilo mnohem mohutnějším dojmem, než si člověk představuje.

To byla první myšlenka.

Druhá byla vylézt na strom.

Nicméně byl tak ztuhlý leknutím, že nedokázal ani obejmout nejbližší smrk, natož se pokusit na něj vyšplhat. Prasečí masa proběhla těsně kolem něj, zaběhl za strom a s úlekem sledoval, jak smykem brzdící divočák rozhazuje větve i vyprázdněné barevné krabičky a otáčí se nazpět. Půl vteřiny na sebe zírali, atavistický pohled vyděšeného muže a útočícího zvířete. Nejhorší nebyl odporný rypák porostlý tvrdými štětinami ani zažloutlé nebezpečné špičáky, ale ty zapadlé zlé oči, které už všechno viděly vysílající signály do tupého mozku, kterému bylo všechno jedno.

Při dalším útoku ho skryl strom, ale po druhé zvířecí otočce už neměl takové štěstí a klekták mu natrhl sval nad kolenem. Bolest zpomalila jeho reakce a divočák ho nabral do boku takovou silou, že nemít v zádech mohutný smrk, už by se bezbranně válel po zemi. V dalším smyku se prase náhle zarazilo - z lesa se ozýval tlumený dusot a hlasité chrochtání - a divočák se bez jediného pohledu na svou oběť vydal směrem ke stádu.

On by se nejraději svalil na zem, stočil do klubíčka, jako když byl malý a hodně unavený a spal, aby necítil tu bolest a zapomněl na ten hrozný strach, ale to byl nesmysl, prasata se mohla kdykoliv vrátit, takže sebral veškerou vůli a belhal se k auto, nastartoval napotřetí a po deseti kilometrech se rozbrečel tak, že musel vyhodit blinkry a zastavit na krajnici.

* * * * *

Vypadalo to, že se jim konečně povedlo najít to správné místo. Ztracený kousek světa, kam nikdo nezabloudil. Ohavný, ale jenom jejich. Po mizející cestě se dalo vjet autem až do řídkého lesa plného navátých odpadků, sem ještě nenainstalovali závoru, a dokonce tu šlo zaparkovat dvě auta vedle sebe. Doléhal k nim svist dopravy, ale jinak byli odříznutí od světa.

Když dokončili to, co tak naléhavě museli, vylezli z jeho auta, které bylo větší než její, přirozeně, a aby se protáhli, vyšli na okraj lesa. Za ním se rozprostírala už jen širá pole lemovaná na obzoru logistickými halami a rušnou silnicí první třídy - místo bylo bez diskuzí tak šeredné, že by tu těžko něco hledal. Nepřišli na žádný důvod, který se měl někoho přivést a taky tu nikdy nikoho nepotkali, ani při jedné z předchozích návštěv, ani teď.

„Ještě mám čas, pojďme se chvíli projít,“ navrhl a ona, očarovaná, s tím souhlasila, jako se vším, co jí kdy navrhl. A silonky už měla stejně roztrhané, tak jaképak copak. Ruku v ruce zamířili do lesa.

Pěšina se brzy ztratila mezi zakrslými břízami, nedomrlými doubky a usychajícími pruty olšin, klopýtali přes kořeny a bořili se do brázd vyrytých od divočáků, ale přesto se na sebe zubili – on si pískal a ona se šťastně usmívala od ucha k uchu.

„Podívej.“ Jako první si všimla tmavorudé krabičky pohozené na mechu ona, šperky jsou zkrátka ženská záležitost. Když ji otvírala, s nadšením sobě vlastním věřila tomu, že konečně, po letech marného hledání, našla opravdový poklad. Ale krabička byla prázdná. „Jé.“ Protáhla tak zklamaně, až se jí začal smát. „Ale no tak.“ Utěšoval jí. „I tak je to zajímavé. Kde se tu asi vzala? A co v ní mohlo být?“

„Snubní prsteny.“ Ukázala na dva nestejně dlouhé průřezy v bílém sametu.

„Asi tu někdo někoho žádal o ruku....“ Hádal. Pak se ulekl vlastních slov, tohle nebylo pro ně dva zrovna vhodné téma, úkosem na ni pohlédl, ale ona bohudík řešila jen technickou stránku věci, pochybovačně se rozhlížela po nevábném okolí, všude kolem rozrytá hlína a mikrotenové pytlíky nachytané na uschlých bodlácích.

„Tady?“ Zvedla se od krabičky a on popošel, aby jí mohl oprášit sukni od jehličí. Nejdéle jí oprašoval zadeček, ale ona na to tentokrát nereagovala, a i když ji odváděl pryč, usilovně přemýšlela.

„Navíc o ruku se žádá s jedním prstenem, a tohle jsou dva – ty se dávají při svatbě.“

„No jo, máš pravdu, to mi nedošlo.“ Bezděky zatočil kroužkem na svém prsteníku. „Svatbu už si tu nedokážu představit vůbec.“

„Ani já ne. Ale kde se tam pak vzala ta krabička? A podívej, tamhle je další.“

Tentokrát temně zelená se zlatou stuhou, velikostí na náramek. Pod dalším smrčkem ležela krabička od náušnic a o pár metrů dál od náhrdelníku. Každá jiná, ale všechny stejně prázdné.

Teď už byl zaujatý i on. „Třeba tu hráli nějakou hru pro děti?“

„Ale že by to neuklidili? A navíc jsou moc blízko u sebe....“

Krabičky byly poházené co pár metrů. Co se tu asi odehrálo?

„Nebo dával někdo někomu dárky. Náramek, náušnice, náhrdelník....“

„Ale krabičky se nezahazují, aby si člověk mohl šperk pak uložit.“

„Možná v záchvatu vášně.“

Zavrtěla hlavou, ani se nepousmála nad tou představou. „Podívej, všechny jsou skoro nové, nepoškozené. Možná nějaký lupič, vybrali někomu byt, tohle našli v šupleti...“

„...nebo v příruční šperkovnici....“

„...a tady to třídili.“

„To si dokážu představit. Anebo vybrali klenotnictví.“ Ukázal na další krabičku na jehličí. Tmavě modrá s nabíraným bílým vnitřkem upraveným pro řetízek s přívěskem.

„Pravda je, že všechny ty krabičky jsou úplně nové. Myslím jako moderní. Doma má člověk většinou všechny možné šperky, nové i staré.“

„Takže si tu lupiči třídili lup.“ Přehrávala si tu představu před očima. Černě odění muži, nebo ještě líp muž a žena, blond cop svítí na černém roláku, zbraně odložené na jehličí, ruce se dychtivě přehrabují v lupu, zahazují bezcenné obaly, proti světlu prohlíží kameny a prsty zkoumají precisní očka řetízků a sílu náramků. Ona si natahuje na ruku jeden náramek za druhým, on jí obřadně navléká prsten a ona ho se smíchem přijímá. A pak další a další, až jí sklouzávají z prstů. Hrají si se šperky jako bezstarostné děti, vedle sebe pistole a na rukou zlato a krev.

„Třeba tu něco ztratili.“ Zadoufá zas ve vytoužený poklad a marně rozhrabává jehličí kolem další krabičky. On se usměje, ale pak se podívá na hodinky. „Už musím. Pojď zpátky.“

„Ale co když tu něco nechali? Dej mi klíčky od mého auta a já se tu ještě porozhlédnu.“

„Jak chceš.“ Podá ji klíčky, políbí se a on odchází. Po pár desítkách metrech se ale otočí na podpatku. Je to pár let, co četl o muži zastřeleném v lese, když náhodou narazil na skrýš lupiče.[1] I když to celé považuje za vymyšlenou bajku, nějak se mu ji tu vůbec nechce nechávat samotnou.

„Víš co, pojeď teď se mnou raději do města a příští týden se sem vrátíme a já vezmu detektor kovů.“ Zvedá ji za ruku, jemně, ale nekompromisně.

„Ty máš detektor kovů?“

„Jasně. A taky pistoli.“

„Myslíš, že by to mohlo být nebezpečné?“

„Určitě. Lupiči, kteří vyloupí klenotnictví, jsou vždycky nebezpeční, když jim chceš sebrat lup.“ Bere ji pryč a při tom na ni mluví, aby odvedl její pozornost, jako kdyby se snažil odlákat dítě od nebezpečné hračky.

„To bude výprava. Myslíš, že něco najdeme?“

„S detektorem určitě. A pokud ne, nějaký šperk ti koupím. “

„Ale to nebude ono.“

Zakňourala jak rozmazlené dítě, ale jeho zahřálo u srdce, že stejně jako v jiných aspektech života dává před trvalou hodnotou přednost hravému dobrodružství, nedospěle, ale s odzbrojující upřímností, ať už jde o hledání pokladu nebo milostného dobrodružství.

* * * * *

Byl zvyklý plnit, co slíbil a její nadšení z potencionálního pokladu nepolevovalo, takže o tři dny později se vrátili, s detektorem pečlivě zabaleným v plátně. Neštěkl ani pes, nic se tu nepohnulo, pokud byli schopni posoudit a i krabičky stále ležely poházené na stejných místech, na kterých je před týdnem objevili, jen na nich bylo patrný ten týden ranních ros a dva deště, které se mezitím přehnaly.

Zprovoznit detektor bylo jednodušší, než se zdálo. Nastavili zvukovou stupnici na „jewellery“ a funkčnost vyzkoušeli na jejím náramku, který pohodili do trávy a pak horko těžko našli.

„Neměli bychom použít sluchátka – aby nebylo slyšet to pípání?“ Zamyslela se při kroužení nad první krabičkou.

„Nechal jsem je v autě. Stejně, kdo by tu co dělal.“ Už byl zcela pohroužený do pátrání po imaginárních ztracených špercích. „Víš, že dnes jsem nejblíže nějakému objevu, od té doby co mám detektor?“

“Takže si vážně myslíš, že něco najdeme?“

„Kdo ví, třeba jo... snubní prsteny to ovšem nebudou.“ Zhodnotil bezvýslednost dosavadního hledání. „Pamatuješ si, kde ležela ta další krabička?“

Štěstí se na ně usmálo, jak to tak se štěstím bývá, až když už to vzdávali. Na kraji lesa našli místo, kde se modraly, červenaly, zlatily a černaly krabičky hned čtyři, kroužili nad nimi ze všech stran, nad a pod a kolem, bez úspěchu, našli jen starý hřebík, ale o kus dál detektor spustil. Lokalizovali místo, kde pípal jako zběsilý a pak zapnuli dohledávání, detektor stále řval, rukama propátrávala hrabanku, až se něco zalesklo a to něco byla náušnice.

„Podívej!“ Vítězoslavně nastavovala dlaň se třpytivým nic. „Já jsem věděla, že tu určitě najdeme poklad.“

„Škoda, že ji nemůžeš nosit.“ Prohlížel si polovinu páru a pomalu střízlivěl z prvního nadšení. A možná mu i vadilo její nadšení, to, že ho měla vedle sebe, ale přesto ji zcela pohltilo něco jiného a jeho si ani nevšimla. A kvůli čemu? Náušnička byla sice zlatá, ale za ty hodiny, co tu strávili jejím hledáním, by vydělal na čtyři takové. A možná i na náramek, kdyby měl dobrý den.

* * * * *

Ten týden po loupeži, byl snad nejhorší v jeho životě. Rány po prasečím zubech se mu samozřejmě zapálily, tři dny se snažil vyléčit heřmánkovými koupelemi a jodovkou, ale pak už byl zánět tak hrozivý, že k doktoru prostě musel, pokud chtěl přežít. V ordinaci řekl, že ho napadl vzteklý pes, sestra obrátila oči v sloup a doktor mu samozřejmě nevěřil, ale antibiotika mu píchl a další předepsal. Pár dalších dní pak prospal, horečnaté snění o dětství střídaly noční můry o vězení a elektrickém křesle, to se ozývalo svědomí, a když se probral z nekonečného spánku, ozvala se i fobie, že to všechno utrpení bylo k ničemu, že jeho poklad najdou fízlové nebo mu ho někdo čmajzne, vždyť do lesa může přijít kdokoliv a zlato tam jen tak volně leželo, bez jakékoliv ochrany, to před tím nedomyslel, když šlo jen o teoretické plány.

Červík strachu hlodal víc a víc, až už nemyslel na nic jiného, takže jakmile byl schopen postavit se na nohy, prášky díkybohu zabraly, vypravil se do lesa. A tady se zhmotnily jeho nejčernější obavy. Na kraji lesa nestálo jedno auto, ale hned dvě. Když strkal do kapsy pistoli, poslouchal hlasy v hloubi lesa. Belhavým plížením se vydal směrem ke svému pokladu, a jak byl blíž a blíž slyšel kromě hlasů i podivný zvuk.... Detektor! uvědomil si, takže žádní náhodní houbaři, ale zloději kteří jdou najisto po jeho pokladu.

Za keřem v polokleče – víc mu jeho stav nedovolil - pozoroval, jak jeden ze zlodějů něco nachází, něco lesklého a pak už nemohl vydržet, vždyť oni se s tím zatraceným detektorem blíží k jeho pokladu a navíc byl v nepohodlné poloze šílený bolestí, tasil zbraň a s křikem vyběhl, ale když namířil, překvapilo ho, že míří na ženu, na to neměl žaludek, bolavá noha se mu podvrkla, klopýtl, a než stihl zamířit na muže, ten náhle už držel v ruce kvér, bůhvíodkud ho vytáhl, ozvala se rána a pak už ležel na zemi, vteřiny se protáhly na hodiny a on mohl odpočívat, kdyby měl sílu, stočil by se do klubíčka, jako když byl malý a hodně unavený, ale to už nedokázal, tak jen ležel a čekal, počítal své nádechy a čekal na poslední.

* * * * *

„Co budeme dělat?“ Zašeptala a odvrátila se. Na mrtvého muže na zemi se nemohla ani podívat.

Pokrčil rameny. Poprvé v životě nevěděl, co dělat, odložil tedy zbraň a opatrně sáhl muži na krční tepnu, jak to viděl v nesčetných filmech, kdyby náhodou ještě žil, při tom se ale hlava překotila na stranu takovým způsobem, že bylo hned jasné, že je konec. Navíc ta díra v prsou.

Zavrtěl hlavou. A byla to ona, kdo sebral pistoli a zamířil k autu.

Pár dalších týdnů četli všechny zprávy, jako o život, ráno, v poledne, večer, ale nikde nic, říkali si, že to není možné, při těch pár příležitostech, kdy se sešli. Jejich schůzky už se ale točily jen kolem toho jednoho, už žádné hříšné radosti ani radostné hříchy, jen zprávy, zprávy a strach, scházeli se míň a míň a jak týdny ubíhaly, aniž by se dostavila spravedlnost, začali mít pocit, že se jim to jen zdálo. Jediným důkazem, že to nebyl sen, se to celé opravdu stalo, byla malá zlatá náušnice. Vzala ji jednou s sebou a společně ji hodili do řeky, sto kilometrů daleko, uprostřed lesů. To se viděli naposled.

* * * * *

Mladá prasnice, k smrti vyhládlá z kojení svých čtyř přeživších podsvinčátek, je nechala svému osudu a vydala se nasytit. Pokud se neobjeví nic výživného, už se ke svým mladým nevrátí, byla příliš vyčerpaná, další dny už by nemusela přežít. Instinktivně zamířila na kraj lesa, kde už tolikrát našla pod stromy žaludy a na kraji pole larvy, co bylo dřív pouhou pochoutku, bylo nyní, když se stala matkou, otázkou života a smrti.

Pod stromy spatřila něco zvláštního, barevného, snad mršinu, nejdřív chtěla utéct, ale pak ucítila krev. Té se nedalo odolat. Zakousla se do masa, které už trochu zapáchalo, bylo v tom nejlepším stadiu tlení, nejprve opatrně, ale pak trhala hladověji a hladověji. Bylo to jako objevit ten nejcennější poklad. Během následujících týdnů se k mršině ještě několikrát vrátila, až zbyly jen kosti, ale to už byla ona a i její selata z nejhoršího venku.

Nakonec přežila všechna čtyři, na prvorodičku šlo o neobvykle úspěšný vrh.

[1] https://www.idnes.cz/soud-konrad-vrazda-v-klanovickem-lese-hledac-pokladu

Autor: Zuzana Rampichová | čtvrtek 29.8.2019 22:45 | karma článku: 6.70 | přečteno: 303x

Další články blogera

Zuzana Rampichová

Ostatky dětství

Povídka o jedné z lebek v kostnici kostela v Mouřenci, oceněná Českou asociací autorů detektivní literatury Cenou Havrana za nejlepší povídku detektivního žánru roku 2018... upozornění pro čtenáře: Pozor, pomalá a dlouhá :-)

22.6.2019 v 18:46 | Karma článku: 8.21 | Přečteno: 217 | Diskuse

Zuzana Rampichová

Dětské zoubky - úhly pohledu

Dáte přednost představě mámy nenávidějící své sedmileté dítě, nebo představě přemýšlivého andílka nenávidějícího svoji matku?

26.3.2019 v 22:16 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 275 | Diskuse

Zuzana Rampichová

Nejchladnější zločin

Povídka o detektivkách a "prvním pokusu o vraždu v dějinách Antarktidy" inspirovaná skutečnými událostmi (https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/antarktida-pokus-o-vrazdu-rusove-polarnici.A181031_135422_zahranicni_baje).

28.2.2019 v 6:26 | Karma článku: 19.48 | Přečteno: 649 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jiří Turner

Hárá pes (Vl)Asta

Doufám, že se tento blog k Vlastimilovi Harapesovi nedostane, a pokud by se to snad náhodou stalo, nebude to vnímat jako nactiutrhání. Konečně není v tomto příběhu nic proti němu a vlastně vůbec nic proti nikomu.

15.9.2019 v 9:07 | Karma článku: 13.32 | Přečteno: 228 | Diskuse

Jan Šik

Muž, co mu lhala žena, která pořád ťukala do mobilu

Lež je podvodem na druhém. Slizká a podlá slova, která se mnozí pokouší omlouvat, kvůli svému špatnému svědomí. Je těžké nedat nic najevo, když člověk ví, že ten druhý lže.

14.9.2019 v 18:00 | Karma článku: 23.87 | Přečteno: 1737 | Diskuse

Luboš Vermach

Tak takoví Češi nám tady kradou

Povzdechne si mnohý vídeňský obchodník, když zjistí, že mu něco chybí a zároveň si vzpomene, že krám navštívil mladík hovořící povědomou hatmatilkou. Přesně to se stalo jednou před Vánoci v tamním vyhlášeném zlatnictví.

14.9.2019 v 16:59 | Karma článku: 19.10 | Přečteno: 1627 |

Iva Marková

Jablůňka

o jednom stromu a lidech kolem něj .................................................................

12.9.2019 v 21:16 | Karma článku: 13.16 | Přečteno: 155 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Co vlastně stojí za to?

Ve škole jsme odebírali časopis „Putěšestvie“ (Putování po Sovětském svazu). Byl na křídovém papíře a bylo v něm mnoho krásných, barevných fotografií. Je to už dávno.

11.9.2019 v 14:26 | Karma článku: 15.54 | Přečteno: 264 | Diskuse
Počet článků 26 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 995

Jako nadšená čtenářka detektivek sem tam i nějakou sepíšu... v povídkách se pak snažím o pointy, co mi síly stačí, a pevně doufám, že se mi podaří alespoň někoho z vás zaujmout či pobavit... příběhy zveřejněné (nejen) na tomto blogu jsem vydala v roce 2018 s podporou Plzeňského kraje ve sbírce "Bodycaching a jiná hledání". Kontakt: bodycaching@centrum.cz

 

 

 

Seznam rubrik

více

Najdete na iDNES.cz