Ostatky dětství

22. 06. 2019 18:46:32
Povídka o jedné z lebek v kostnici kostela v Mouřenci, oceněná Českou asociací autorů detektivní literatury Cenou Havrana za nejlepší povídku detektivního žánru roku 2018... upozornění pro čtenáře: Pozor, pomalá a dlouhá :-)

„Bývalo tu uloženo pět tisíc kosterních ostatků a víte, kolik jich zbylo teď? Tipněte si!“ vyzvala průvodkyně uprostřed přednášky o historii a architektuře kostela v Mouřenci skupinku sedmi zmrzlých turistů, kteří se tu sešli v lednové neděli bez sněhu, aby si namísto lyžování, které plánovali, když si před pár týdny objednávali ubytování v Anníně, kdy to ještě vypadalo, že by v lednu mohl být na Šumavě sníh, jako každý leden, ale nakonec nebyl, takže se tu teď snažili za dobrovolné vstupné nasát něco mysticizmu a zabít čas do odjezdu zpět do šedé reality všedních dnů.

„Vážně si nikdo netroufne hádat?“ Průvodkyně se rozhlédla po postavách ztuhlých lednovým chladem, teď už se prohlídka nevytopeného kostela při třech stupních nad nulou nejevila jako tak dobrý nápad, ale zůstala neúprosná: „Z původních pěti tisíc kosterních ostatků, kolik myslíte, že jich v kostnici mohlo zůstat?“

Nakonec si odpověděla sama. „Dva tisíce. Dokážete si to představit? Místní kradli lidské kosti, šermovali s nimi, lebky používali jako svícny, na tanečních zábavách nebo i doma. Mít na nočním stolku lidskou lebku tu zkrátka frčelo. V kostele přespávali čundráci, oltář a obrazy používali jako terče, podpalovali kostelní lavice, pamětníci tvrdí, že si dokonce udělali ohniště uprostřed kostela a ohraničili ho lebkami. Bohudík už je to minulost.... Nebo minulost – ještě před třemi lety jsem nechávala při prohlídkách kostnici otevřenou, ale někdo nám tu ukradl lebku, představte si to, tak od té doby kostnici odemykám jen na chvíli.“

„Jak může někoho napadnout krást kosti ze hřbitova?“přidal se jeden z turistů a kroutil hlavou déle, než situace vyžadovala, jako kdyby byl vděčný za možnost se zahřát alespoň tímhle drobným pohybem: „To je nepochopitelný hyenismus.“

1952

Pionýrská ubytovna byla umístěna v původní Mouřenecké faře, která byla od dubnového pátku 1946, kdy po téměř padesáti letech věrné služby farnosti zemřel děkan Franz Andraschko, opuštěná, stejně jako teď všechny domy v šumavské sudetské obci vysídlené hned po převratu.

Srpnový tábor byl teprve druhým turnusem pionýrů v téhle opuštěné divočině, a bylo to znát – farní místnosti byly zatuchlé, voda rezavá, ze zdí se loupala omítka a rozbitá okna v prvních patrech byla provizorně nahrazena prkny. Nicméně děti, zvyklé na přeplněné králíkárny městských sídlišť a od narození pokašlávající kvůli smogu chrleného z válkou a dalších běsů se vzpamatovávajícího národního hospodářství, byly nadšené. Všechno zde bylo tak odlišné od toho, v čem žily – namísto sterilně ohavné uniformity nově vystavených bytů s totožnými umakartovými jádry, totožnými kuchyňskými linkami, totožně zařízenými koupelnami a totožným dřevotřískovým nábytkem se náhle ocitly v nepřehledném království zařízeném sice navlhlým a otlučeným, ale zato dřevěným nábytkem rozmanitých stylů i stáří a další roztodivnou výbavou, sesbíranou po opuštěných domech a sestávající ze zámeckého nádobí, ručně vyšívaného povlečení i otřískané smaltové sanity, každý pes jiná ves, ale zato ta inspirující rozmanitost, budiž věčná sláva různorodosti.

Pionýrští vedoucí, mladí lidé s nadšením, ale bez zkušeností s vedením dětského či jakéhokoliv jiného kolektivu, o které je obrala válečná léta, se snažili být přísní a důslední, ale po pár dnech i oni propadli kouzlu prázdnin v divočině a namísto bezvýsledných snah o výchovu se naplno ponořili do zábavy a her. Navzdory samotě - nejbližší hrstka sousedů žila až o dva kilometry níže v Anníně - se tu děti instinktivně cítily bezpečně a trvalo jen pár hodin, než začaly objevovat okolí – les plný skal, v jejichž skulinách ještě stále žili skřítci, klikatící se potůčky bezesporu skrývající zlatá zrnka a hlavně osadu Mouřenec, opuštěnou lidmi i bohem. Děti nejprve chalupy, které působily jako by byly ponechány svému osudu teprve včera, obcházely obloukem, ale pak se ti smělejší kluci navzájem vyhecovali a jakmile pronikli do prvního stavení a zjistili, že jim zde nic nehrozí, bylo otázkou času, kdy prozkoumají všechny. Navzdory silně ateistické výchově posledního desetiletí odolával kostel dětské zvědavosti nejdéle, ale i hřbitovní zeď byla pokořena drobnými nožkami divočejších dětí, ještě dříve než ty klidnější a chytřejší zjistily, že v jednom místě je tak pobořená, že se tudy dá pohodlně dostat mezi náhrobky.

Neposlušní pionýři se procházeli mezi skácenými kamennými pomníky s vytesanými předválečnými daty a povětšinou německými jmény a s posvátnou úctou nakukovali do kostnice plné práchnivějících ostatků a chráněné pouhou mříží. To bylo něco!

A byla to právě Růžena, kdo popadl větev a skrze mříže vytáhl první kost. Lopatku. Ztrouchnivělou, ale stále držící tvar. Růža byla od jaktěživa divoká, ale letos jí táhlo na dvanáctý rok a začala pociťovat podivný nutkavý neklid, o němž se zatím domnívala, že ho zažene divokými akcemi a větrem v zádech, ještě si neuměla připustit, že jde o první vzedmutí vášní, jež jsou předzvěstí jejího budoucího ne zrovna jednoduchého milostného života. V tuhle chvíli si stále dokázala namlouvat, že její zběsilou radost a divoký tlukot srdce každopádně způsobilo pošlapávání tradic, a v žádném případě ne Janova plná pozornost, kterou si vysloužila svým odvážným kacířsky inovátorským činem.

„Ty člobrdo,“ Jan si poprvé stoupl tak blízko, že když klackem opatrně převracel pórovitou lopatku, dotýkal se svým loktem jejího. Růženě se zastavilo srdce. A to jen díky hloupému kusu staré kosti. Co teprve, kdyby se jí povedlo vytáhnout lebku?

Růža nikdy neměla od myšlenek daleko k činům, což se žel v brzké i vzdálenější budoucnosti ukáže být jejím velkým prokletím, takže okamžitě začala zkoumat možnosti, jak zpoza mříží vytáhnout trofejní ostatek. Nicméně ať do vybrané lebky šťouchala, jak chtěla, protáhnout ji skrze mříže prostě nešlo. Leda nějaký kus spodiny lebeční, ale Růžena instinktivně cítila, že kus lebky bez prázdných bulv nebude mít navzdory hrozivě vyceněným zbytkům zubů žádnou sílu.

Pro tentokrát to musela vzdát. Když odcházeli, lebka nalepená na mřížích se jí zubatě vysmívala.

Další objev už bohužel připadl na Elišku – na chudáka Elišku, jejíž rodiče na jaře emigrovali na západ, a kterou po skončení pionýrského tábora čekal děcák. U příbuzných si ji úřady nedovolily nechat, aby ji rodiče, oba mezinárodně uznávaní biologové, kteří sebou kromě kufrů vyvezli i know-how na výrobu nových antibiotik, nenechali unést do materiální hojnosti a svobodného blahobytu zahnívajícího kapitalismu. Na světe tak měla Eliška málo radostí, ale vyfouknout Růženě objev pistole zabalené do promaštěných hadrů a zahrabané vedle hřbitovní zdi, to byla drzost nejvyššího kalibru.

Růžena skřípala zuby, když viděla, jak se Jan lepí na Elišku, když si zbraň prohlíží. Měla sto chutí jim ji vytrhnout, ale Eliška mělo svaté právo nálezce, přestože na pistoli vejrala jak sůva z nudlí. To Růžena, ta by věděla, jak se kvéru chopit. Vztekle kopla do hromady hadrů, ze které se vykutálel zásobník. „Ukaž.“ Teď už to nevydržela, sáhla po pistoli a obratně ji - s větší jistotou než ve skutečnosti cítila - nabila. Mít tátu vojáka není na škodu....

Náhle už byl nejvyšší čas na večeři, ať byli vedoucí tolerantní, jak chtěli, doba jídla byl nepřekročitelný mezník, takže pistoli halabala zabalili, strčili pod první vhodný kámen u hřbitovní zdi a pelášili na šlichtu, která jejich předpubertálním hladovým krkům připadala jako mana nebeská. Nahnědlé hrachové kaše zdlábli po všech těch zážitcích jednou tolik než obvykle.

Další den se ale ke hřbitovu nedostali, vlastně je vůbec nepustili z dohledu – na Mouřenec dorazila banda čundráků a to banda pěkně drsná. Usadili se rovnou na hřbitově a dva dny a dvě noci se odtamtud nesla zář ohňů, hlahol trampských popěvků a nekončící proud vulgarit. Děti si teď vyčítaly, že pistoli neschovaly důkladněji, ale pozdě bycha honit - vedoucí je ani na minutu nepustili z dohledu, takže nezbývalo než doufat, že nikoho z neustále opilé bandy nenapadne obcházet zeď a zkoumat skrýše.

Když víkendoví trampíci v neděli konečně odtáhli, zpět ke svým ubíjejícím životům, k ubíjející práci u továrních strojů a ubíjejícím večerům u piva na stojáka, vedoucí nevydrželi a vyrazili i s dětmi obhlédnout škody způsobené nepřáteli režimu na majetku církevní buržoazie. A ty nebyly malé.

Byly přímo devastující.

Bezprostředně před vpáčenými kostelními vraty dohoříval oheň z kostelních lavic. Po celém hřbitově se válely kosti z taktéž vypáčené a vyrabované kostnice. Ale nejhorší škody utrpěl vnitřek kostela – kromě lavic zmizely i obrazy a kříž, oltář byl zjizvený, jako kdyby se tu pořádala soutěž v hodech sekyrou a improvizované ohniště přímo uprostřed kostela bylo kolem dokola ohraničené lidskými lebkami. Byla to hrůzná podívaná, takže vedoucí rychle vyháněli děti z kostela, i když ty se předháněly v machrovinách a draly se přes ně zpátky dovnitř. Začala z přirozenosti divoká Růžena, Jan jí nezůstal nic dlužen a brzy strhli i ostatní děti.

„Víte co,“ zahřměl hlavní vedoucí, už opravdu rozlíceně: „Když jste takoví hrdinové, uspořádáme noční bojovku. Se ukáže, kdo má pro strach uděláno.“

Představa hřbitova plného kostí uprostřed noci všechny vyděsila, některé menší děti se rozplakaly a dokonce i Růžena byla zaražená, ale vedoucí byl neúprosný – konečně se rozhodl, že musí těm frackům předvést, zač je toho loket, jinak jim brzy přerostou přes hlavu.

Tma přišla rychleji, než bylo dětem milo, a i když byl každý večer problém je uklidnit a uklidit do postelí, tentokrát by si šly všechny nejraději lehnout hned v osm. Nicméně obvykle „musíte spát“, se změnilo na „musíte zůstat vzhůru“. Dospělí se tajuplně vytratili ven hned po večeři a děti zůstaly ve společenské místnosti jen s nejmladší vedoucí, která se je snažila nepříliš úspěšně zabavit hloupými společenskými hrami. Co chvíli se s obavami dívala z okna, s obavami tím zřejmějšími, čím víc se venku stmívalo. Nakonec nervózně zahnala nejmenší děti na kutě, ale starším bezpečí postýlek nedopřála, ať škemraly, jak chtěly.

„Kde je zbytek?“ Rozhlédl se hlavní vedoucí, když se vynořil ze tmy, ale pak se jen ušklíbl. Nejmenší byly uchráněny. Ale jen ty nejmenší.

A pak to začalo – děti odesílal po dvojicích do tmy, na cestu značenou jen mihotavými nejistými plamínky hřbitovních svíček rozmístěných na cestě ke kostelu. Musely projít celým hřbitovem až ke kostnici, kde je čekala lebka s rudou svící uvnitř. Tajemným, jen vzdáleně povědomým hlasem byly vyzvány, aby ji nadzvedly a ten, kdo překonal strach, byl odměněn výběrem karamel nasypaných pod lebkou. Za kostnicí dostaly děti čaj a už s lehkým srdcem čekaly spolu s vedoucími na další příchozí. Posilněny horkým nápojem a cukrovinkami se pak smály do hrsti, když sledovaly, jak opatrně se ke kostnici blíží další vyjukanec, jako kdyby ony samy před pár minutami nezažívaly ten samý děs.

Vedoucí postupně určoval dvojice a těsně k půlnoci zůstaly poslední tři děti, jistě ne náhodou ti největší raubíři – Jan, Eliška a v neposlední řadě Růžena. Čekání se na nich podepsalo, už dávno ztratily statečnost živenou drzostí. Skomírající svíčky a tlumené výkřiky ozývající se ze hřbitova, jim nepřidaly, stejně jako skutečnost, že se od kostela nikdo nevracel, i když první dvojice se odebrala na cestu, která ani ve tmě nemohla trvat víc než dvacet minut, už před dvěma hodinami. Ve vzduchu visela otázka, kdo si vytáhne Černého Petra a zůstane na hrozivou cestu jako poslední a úplně sám.

To jednoduše rozčísl hlavní vedoucí, který s úsměškem procedil skrze zuby: „Tak, a teď už každý sám, vy hrdinové. Jene, jdeš první.“

Jan mrkl na Elišku, které se leskly v očích slzy, a do ucha jí pošeptal, „Neboj, Elísku, počkám na tebe v lese,“ tak nenápadně, že to zaslechla jen Růža, které bylo jasné, že půjde poslední. Pomsta za všechny ty divočiny, které na táboře vyváděla.

Po deseti minutách, ve kterých jim vedoucí líčil, že v lese jistě zůstali někteří z těch hrozivých trampů se sekyrami, už se Eliška rozbrečela naplno. Do tmy tak vyrazila Růžena, která se stále alespoň navenek tvářila srdnatě, i když při pomyšlení na vousatého po levné vodce pološíleného trampa se sekyrou v ruce se jí ježily vlasy na zátylku.

Když ji ve stínu mezi dvěma skomírajícími plamínky někdo chytil za ruku, málem dostala infarkt, ale její splašené srdce se roztlouklo ještě rychleji, když ji Jan, neboť to byl on a ne žádný opilý ničitel hrobů, položil ruku kolem ramen a do vlasů jí šeptal: „Neboj, srdíčko, jsem u tebe, ničeho se neboj.“ Pak dostala svůj první opravdový polibek, ve tmě uprostřed lesů, s tělem napumpovaným adrenalinem se pomalu oddávala tomu zvláštně měkkému pocitu a pak se mu oddala úplně, takže málem umřela, když Jan na chvíli oddálil své rty od jejích a zašeptal: „Mám tě strašně rád, Elísku, ani nevíš jak.“

Vyškubla se mu z objetí, i když ne tak razantně, jak by si situace zasloužila, protože byla stále ještě zmalátnělá dokonalým prvním polibkem. Který ale nepatřil jí, ale Elišce, té chudince, na kterou tu Jan čekal tak dychtivě, že ho ani nenapadlo, že by se tu ve tmě zjevila nějaká jiná. Ponížení bylo mnohem větší než zklamání z nešťastné lásky a do Růženy vjel chladný vztek.

„Bohužel, Jane, to sis strašně popletl,“ skoro se jí povedlo se zasmát, ale Jan byl tak zahanbený, že ji stejně nevnímal, když nebezpečně ledovým hlasem dodala: „Ani nevíš jak.“

Zapraskání zlomené větve ve tmě lesa působilo v napjaté situaci jako první rána z Aurory a Růžena si později celkem úspěšně namluvila, že za tragédií, kterou spustila naléhavým šepotem „to jsou ti trampové, proboha, co s námi udělají“, bylo leknutí, pouhé leknutí a dětský strach, a ne zlá dívčí pomstychtivost.

„Já se bojím, dělej něco...“ útočila na Janovu galantnost, ale nakonec ho musela popostrčit: „Mají sekeru a bůhví co ještě... ta pistole, rychle, běž pro ni. Jestli nás tu najdou, kdo ví, co se mnou provedou, jsou to barbaři, viděl jsi ten kostel.... nebo kdyby chytili Elišku....“

Teprve představa, jak nějaký opilý vousáč skočí po jeho lásce, surově ji svalí na zem a provádí jí bůhví co, Jana nakopla, rozběhl se k hřbitovní zdi a nedbaje trnitých šlahounů, které mu rvaly kůži i látku stejnokroje, šmátral podél ní, dokud nenarazil na uvolněný kámen značící jejich skrýš a v horečném spěchu vybaloval z hadrů pistoli. A když se k němu přitiskla Růžena a šeptem mu nakázala: „Už je tu, střílej, střílej,“ nezaváhal, naslepo zvedl zbraň a instinktivně vystřelil.

Že výkřik, vzteklý výkřik opilého fousáče zápasícího o život, slyšel Jan jen ve své hlavě, si uvědomil za pár chvil, když se sklonil k tělu s prostřeleným čelem, které nepatřilo opilému vandrákovi, ale Elišce. To ona se za nimi prodírala lesem. Samozřejmě. Žádný čundrák, ti už byli dávno v tahu, v jezedé nebo u pásu, ale poslední pionýrka spěchající za ostatními černou temnotou, aby už měla za sebou celou tuhle strašidelně hloupou hru.

Jan byl v takovém šoku, že když Růžena vedle něj zaúpěla „je mrtvá, tys ji zastřelil, co budeme dělat,“ ani se na ni neutrhl, jen něžně hladil Elišku po tom prameni vlasů, který nebyl od krve. Růžu vůbec nevnímal, musela ho zatahat za rukáv, aby alespoň zvedl hlavu.

„Musíme ji schovat, pomoz mi, dělej, než nás začnou hledat,“ Růža nepietně chytla Elišku za nohy, takže mu nezbývalo, než pomoct, pokud nechtěl dopustit, aby se jí hlava odírala o zem. Růža je zavedla za roh kostela, ke hrobu s posunutou náhrobní deskou. Do mezery vsunuly Elišku po hlavě – ta prošla otvorem jen taktak, ale zbytek útlého těla se na místo svého věčného spánku vsoukal už bez zádrhelů. Dokonce se jim povedlo společnými silami s kamenem pohnout tak, že hrob, i s jeho neočekávaným tajemstvím, byl znovu zakryt.

Obě děti se na sebe zadívaly přes náhrobek.

„Co řekneme?“ Vypravil ze sebe Jan, stále jako bez ducha.

Opět byla aktivnější Růža: „Nic, vůbec nic, rozumíš, Jene? Nic jsme neviděli, nic jsme neslyšeli.“ V Růženě se probudila pohotovost, která ji – nejen tentokrát, ale v budoucnu – mnohokrát zachrání od mnoha tristních následků jejích mnoha impulsivních činů. Těsně před tím, než došli ke kostnici, se jí povedlo přesvědčit naprosto zničeného Jana, že je nutné mlčet, mlčet, mlčet. Jakákoliv podaná informace by vedla pouze k tomu, že by se začali zamotávat. To jí otec, se znameními nacistických výslechů vypálených navždy nejen v paměti, vysvětloval mnohokrát.

Noc a další den se nesly ve znamení pátrání po pohřešované Elišce. Příslušníci veřejné bezpečnosti děti vyslechli, ale tak ohleduplně a zběžně, že je nestihli ani vyděsit. Už v poledne esembáci usoudili, že Eliška byla unesena a že je už za hranicemi, u svých rodičů. Šlo o úvahu navýsost logickou. Koneckonců na takový únos byla opuštěná obec v příhraničí ideálním místem a navíc šlo o poslední možnost před umístěním dívky do dětského domova, ve kterém už bude pod dozorem mnohem důkladnějším.

Ač se to tu noc a následující dlouhé týdny zdálo neuvěřitelné, Jan s Růženou nebyli odhaleni. Jakmile odjeli z tábora, o celé věci už ani jeden z nich nic nezaslechl. Celá dlouhá léta. Téměř zapomněli. Jan přestal chodit do lesa, instinktivně nesnášel hřbitovy a svým dětem zakázal pionýra, čímž jim bezděky velice zkomplikoval dětství a v jejich městečku je předurčil za přední členy Občanského fóra, a v zástupu Růženiných milenců nikdy nefiguroval žádný Jan, ale jinak o té noci dávno přestali přemýšlet, jeden jak druhý. Bylo to pryč. Až přišla další revoluce, tentokrát sametová.

Všechno bylo růžové a srdíčkové, až se v záplavě sametově hebkých zpráv objevila jedna, z níž Růženě přeběhl mráz po zádech. V rámci obnovy česko-německých vztahů byla uspořádána sbírka na rekonstrukci kostela v Mouřenci, při níž původní němečtí obyvatelé poskládali takový obnos, že vyjde i na rekonstrukci hřbitova. To Růženu vyděsilo natolik, že pozvala Jana na kávu, čímž zase jeho, vzhledem k tomu, že se v posledních desetiletích jejich styky omezovaly na letmý pozdrav v sámošce, vyděsila natolik, že pozvání přijal. Když mu Růžena vysvětlila, o co jde, Janovi očekávajícímu pozdní výron od puberty potlačované romantické náklonnosti, se popravdě ulevilo. Celou situaci trestuhodně podceňoval, nicméně Růža použila své osvědčené přesvědčovací schopnosti, které ani uplynulými desetiletími neztratily na intenzitě, takže po letech opět dali hlavy dohromady. Růžena se modlila, aby její současný plán byl stejně úspěšný jako ten před lety, protože – co si budeme povídat – celé to byl její plán, v němž byl Jan pouhou loutkou. Tentokrát... stejně jako tehdy.

Na Mouřenec se vypravili hned další úterý, odkládat to nemělo smysl, vždyť všechny odkládané nepříjemnosti člověka stejně, nejpozději ve chvíli kdy se to nejméně hodí, doženou. Auto nechali stát dole v Anníně, a když se barevným podzimním lesem vydali nahoru na Mouřenec, ukázalo se, že úterý byl dobrý den, stejně dobrý jako celý tenhle plán, nikde nepotkali ani živáčka, nikoho, kdo by se podivoval nad tím, proč se dva dávno dospělí prodírají šípkovými keři k opuštěnému hrobu na zdevastovaném hřbitově. Hrob našli neomylně, oba ho měli nesmazatelně vypálený vzadu v paměti, a pod náhrobní deskou se jim otevřel pohled na práchnivějící rakev s hromádkou kostí navršenou v jednom rohu na cárech modré pionýrské uniformy.

Co Růža nedomyslela, byla technická stránka vyzvednutí ostatků chudáka Elišky. Dolů do hrobu se ani jednomu z nich nechtělo, ale nevzali si sebou nic, čím by zbytky vytáhli. Nakonec Růžena použila větev, s jejíž pomocí vylovila zbytky pionýrské uniformy i s odznakem, a po nějakém úsilí i lebku, kterou se jí povedlo zachytit za oční důlek. Jan se odvrátil, ale Růžena si fascinovaně prohlížela lebeční švy i průstřel v čele. Tohle bývala Eliška. Chudák Eliška. Krásná opuštěná dívka. Všichni na ni vzpomínají jako na jemné čisté stvoření nepošpiněné dospělostí. Růžena jí skoro záviděla. Pohled na lebku v ní nelogicky vyvolal stesk po starých časech, ve kterých jí bylo dvanáct a nebyla potřísněna dospělými kompromisy ani zklamáními. Odřená kolena, drzé řeči a zvědavost. Tak moc se chtěla vrátit v čase, že objala Jana a pokusila se ho políbit. Ten ji odstrčil, tentokrát jako tehdy, a beze slova utekl, ze hřbitova i z Růženina života.

Růžena, která neutíkala nikdy, se vrátila k práci – povedlo se jí vylovit ještě pár větších kostí a ty zbylé rozdrtila a rozmetala kolem rakve. Teď bylo nutné promyslet další postup – vzhledem k tom, že přijeli Jenovým autem a že teď bude muset pěšky na nejbližší autobus, nejspíš až do Kašperek, nebylo možné, aby kosti táhla sebou. Rozhlížela se hřbitovem, až jí napadla myšlenka geniální svou jednoduchostí – kde jinde nejlépe schovat kosti než v hromadě jiných. Kostnice měla sice vypáčená dvířka a kosti, které tu ještě zbyly, byly roztahané všude kolem, ale pořád jich vevnitř bylo dost, aby se tu jedna lebka bezpečně ztratila.

Růžena odcházela ze hřbitova s pocitem bezpečí a zároveň s nostalgií po létech dětství silnou tak, že si umínila, že se sem každý rok vrátí. A taky to plnila – cesta na Mouřenec se stala její každoroční poutí. A zatímco Růžena s plynoucími léty chátrala, Mouřenec naopak vzkvétal.

Postupně byl opraven kostel, hřbitovní zeď a nakonec i kostnice. Včetně mříže.

Na hřbitov bylo nakonec možné se dostat jen v rámci komentovaných prohlídek, a když se při jedné z nich ukázalo, že kosti z kostnice budou podrobeny antropologickému výzkumu, který odkryje jejich původ a stáří, Růžena neváhala, chladnokrevně opustila kostel s přednášející průvodkyní i návštěvníky a v kostnici, která byla po dobu prohlídky odemčená, neomylně sáhla po drobné nenápadné lebce s nápadným průstřelem čela.

Když ji pak doma vytáhla z kabelky, nevěděla kam s ní, ale nakonec ji položila na noční stolek, aby jí za bezesných nocí připomínala krásná dětská léta.

Autor: Zuzana Rampichová | sobota 22.6.2019 18:46 | karma článku: 7.31 | přečteno: 181x

Další články blogera

Zuzana Rampichová

Dětské zoubky - úhly pohledu

Dáte přednost představě mámy nenávidějící své sedmileté dítě, nebo představě přemýšlivého andílka nenávidějícího svoji matku?

26.3.2019 v 22:16 | Karma článku: 6.46 | Přečteno: 257 | Diskuse

Zuzana Rampichová

Nejchladnější zločin

Povídka o detektivkách a "prvním pokusu o vraždu v dějinách Antarktidy" inspirovaná skutečnými událostmi (https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/antarktida-pokus-o-vrazdu-rusove-polarnici.A181031_135422_zahranicni_baje).

28.2.2019 v 6:26 | Karma článku: 19.48 | Přečteno: 635 | Diskuse

Zuzana Rampichová

Případ nenaleznutelného zlata

Další příběh Velkého detektiva - detektivní povídka oceněná Cenou Sherlocka Holmese za rok 2016.....

23.6.2017 v 19:55 | Karma článku: 13.45 | Přečteno: 497 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

O jednom zpěvákovi 2

Před časem jsem napsal článek „O jednom zpěvákovi“ a dostal za něj celkem co proto. Přitom byl jen o tom, že člověka by nikdy, za žádných okolností, neměla ovládnout nenávist, protože tím nakonec vždy nejvíc ublíží sám sobě...

20.7.2019 v 20:19 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 345 | Diskuse

Lenka Hoffmannová

Kočička a Pejsek na návštěvě v naši kavárně PIKOLA

Pejsek i Kočička si dají kávičku a k ní dortík. Čokoládový dortík jim velmi chutná, následuje radování se a focení, poté vyzvídání receptu na obsluze. Recept k jejich překvapení není tajný, dokonce obsahuje i trošku chilli.

19.7.2019 v 19:35 | Karma článku: 7.29 | Přečteno: 177 | Diskuse

Martin Hatala

Konfekční panák

Obyčejné sázení smrčků, na tom přece nemůže být nic zajímavého, natož dramatického, řeknete si. Jenomže - co když? Co když jde sazeči o život!

19.7.2019 v 10:26 | Karma článku: 18.05 | Přečteno: 445 | Diskuse

Marcela Valouchová

Imp

Hodil tašku na postel a sesul se vedle ní. Byl unavený. Místo tramvají šel ze školy pěšky. Vlastně běžel. Měl takový vztek, že nemohl v klidu sedět. Cestou se vztek změnil v pocit hořkosti, nespravedlnosti a únavy.

19.7.2019 v 7:20 | Karma článku: 12.00 | Přečteno: 254 | Diskuse

Dita Jarošová

Cyber kavárna Chic /povídka/

Kurt a Oleg seděli to odpoledne opět jako vždy na svých cool plastových sedačkách a den se vyznačoval tím, že wifi nějak haprovala, jinak bylo všechno trendy a perfect... "Padá Google, něco si přej!" Zvolal Cyber číšník u automatu

19.7.2019 v 0:58 | Karma článku: 6.95 | Přečteno: 99 | Diskuse
Počet článků 25 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1016

Jako nadšená čtenářka detektivek sem tam i nějakou sepíšu... v povídkách se pak snažím o pointy, co mi síly stačí, a pevně doufám, že se mi podaří alespoň někoho z vás zaujmout či pobavit... příběhy zveřejněné (nejen) na tomto blogu jsem vydala v roce 2018 s podporou Plzeňského kraje ve sbírce "Bodycaching a jiná hledání". Kontakt: bodycaching@centrum.cz

 

 

 

Seznam rubrik

více

Najdete na iDNES.cz