Věci

Povídka o nákupech k Mezinárodnímu dni nenakupování (Buy Nothing Day).................

Talíř jí vyklouzl z ruky, ještě po něm instinktivně sáhla, ale minula, a porcelán se roztříštil o kuchyňskou podlahu. Tenhle týden už potřetí. Sedla si na paty a začala vysbírávat střepy, jeden jí projel kůži, vysála si krev, ale brečet začala teprve poté, co si všimla, že talíř vyštípl roh jedné dlaždičky.

Zároveň bouchly domovní dveře.

„Dnes se rozbil další talíř, budeme muset koupit novou sadu,“ oznámila manželovi při podávání večeře: „Jinak nebudeme mít za chvíli z čeho jíst.“

Jen něco zahučel, ani nezvedl hlavu od novin.

„Ještě štěstí, že jsem minulý týden náhodou zahlédla krásné nádobí - představ si, čtverhranné černobílé talíře, se vzorem jing a jang, co na to říkáš?" Rozplývala se. "Nechceš se na ně jít se mnou podívat?“

„Nechám to na tobě, víš, že tomu nerozumím.“ A po chvíli: „Kolik stojí?“ 

„Přesně si nevzpomínám, ale na to, jak jsou moderní, nebyly ani moc drahé. Podobnou soupravu, ale mnohem menší, bez polévkové mísy, jsem viděla loni za pět tisíc...“

„Ty chceš dát pět tisíc za talíře?" Konečně zaujala jeho pozornost tak, že přestal číst.

„Ne, to bylo loni. Tahle souprava, co jsem viděla, stála tak dva tisíce, maximálně dva a půl. Ale je tam osm hlubokých talířů, osm mělkých, osm misek na polévku, osm misek na kompot a navíc ještě polévková mísa a porcelánová naběračka. Říkala jsem si, jaká je to výhodná koupě."

Ve skutečnosti stála čtyři.

"Dva tisíce? Nenašla bys něco levnějšího? Jestli budeš pokračovat tímhle tempem, stejně je za pár týdnů rozbiješ."

"To je kvalitní porcelán, ne jako ten šunt, co máme teď. Navíc se talíře mnohem líp drží, když jsou hranaté. Nevyklouznou ti tak snadno z ruky."

"Dobře, dělej, jak myslíš. Ale počkej s tím až po výplatě."

"Ale to už by mohly být vyprodané."

"O tom pochybuji. Navíc, těch starých talířů máme ještě pořád dost, tak není žádný kvalt."

Příští den se uvolnil šroubek v lince a polička s talíři se zřítila do dřezu. Z mělkých talířů zbyl jen jeden a ten stejně vyhodila, protože by se jí do skříňky jinak nevešla hranatá polévková mísa.

Ty kozačky, i když byly z pravé kůže, stály jen šestnáct set, zlevnili je nejmíň o polovinu. Upekla kachnu, vychladila lahváče a nastrojila se, ale manžel si stejně trval na svém, tenhle měsíc už žádné neplánované výdaje, tím méně za parádu. Za domácnost už takhle utratí nehorázné peníze, předpokládal, že když zůstane doma z práce, stihne různé výprodeje, doma připravované svačiny, šití záclon, pěstování zeleniny a jiné vychytávky šetřící peníze, ale místo toho jdou jejich výdaje měsíc od měsíce nahoru, už se nad tím musí zamyslet a něco s tím dělat, protože on sice má nějaké úspory, ale do těch rozhodně sahat nebude, ty jsou na nepředvídatelné události, aby bylo případně z čeho splácet hypotéku na tenhle dům, který ostatně pořídil jen kvůli ní, bla bla bla, přestala ho poslouchat už po pěti minutách a promítala si, jak by asi vypadala v nových kozačkách, k džínům super, k šatům dokonalé, k té italské bundě padnou jak ulité, jen ten kabát, co má z loňska, se k nim nehodí, je na ně příliš sportovní, ale stejně nemá cenu o tom přemýšlet, peníze na ně nedostane, i když jsou za takhle skvělou cenu, to už se podruhé nemusí povést.

A navíc mají přes kotníky rozkošnou ozdobnou přezku.

O tři dny později se jí zlomil podpatek na starých kozačkách, šlápla na kanál, když venčila psa, mimochodem jeho psa, ona nikdy žádného nechtěla, ještě štěstí že si nezlomila nohu, jen podvrkla, ale už to tolik nebolí, i když sotva došla domů a tak nakonec přece jen dostala těch svých šestnáct set, jako bolestné.   

Po talířích a kozačkách se uklidnila, na čas, na měsíc nebo dva, skoro každý den vařila a uklízela a po obchodech chodila co nejméně, celé týdny téměř nevytáhla paty z domu, ale pak se za výlohou luxusního butiku, kolem kterého chodila nakupovat (jídlo, aby nebyla mýlka), objevil nádherný kabát. Než si ho vyrazila vyzkoušet, odolávala nejmíň deset minut. A nebyl ani tak strašně předražený, tedy na to, že měl límec z pravé kožešiny. Ale nadhodit to doma se ani nepokusila. Věděla přesně, co by jí manžel řekl („Kabát máš přece z loňska, byl pěkně drahý a loni jsi ho měla na sobě párkrát.“)

Sedla si do kavárny a přemýšlela. Nakonec šla prostě domů a s těžkým srdcem pocákala téměř nenošený kabát tekutým čističem odpadů. Měla při tom v očích slzy, sedl jí jako ulitý a stál nehorázné peníze, ale byl příliš sportovní, kdyby si ho vzala k těm novým kozačkám, vypadala by jako vidlačka, tak se nedalo nic dělat. 

Takhle si udržela styl a o týden později jí záviděly všechny kamarádky.

Složitější to bylo s nábytkem.

Šatní skříň s dveřmi ze zrcadla byla jednoduchá, stačilo kladívko, ale pak téměř přizabila manžela, když nařízla nohu od naprosto strašné židle, kterou si na začátku koupili jako provizórium (“než zbydou peníze na něco lepšího“) trvající ale už druhým rokem a jehož konec byl stále v nedohlednu, protože pořád bylo nutné šetřit na něco jiného („Nechápu, proč bychom zrovna teď měli kupovat židle, když tyhle jsou skoro nové a teď spíš potřebujeme postavit terasu.“). Nebo plot. Nebo zaplatit pojištění. Kreditky. Daně. Případně jakýkoliv jiný nesmysl, doplňte si dle libosti.

Stálo to trochu přemýšlení a skoro rok života, ale kromě kuchyňské linky a koupelny nakonec nějak zvládla víceméně celé vybavení. Záchod nevyjímaje.

Jako židle skoro zmrzačilo jejího muže, ji zase téměř přizabilo auto. Neodhadla, že dodávka, u které se rozhodla, že nabourá z vedlejší její zánovní Peugeot, pojede tak rychle a navíc řidič bude právě telefonovat. Bohudík nebyla líná a přivstala si, takže ten trotl z otlučené dodávky nadýchal ranní zbytkáč a základ pro její nový leasing díky tomu bez většího šetření ze strany pojišťovny zaplatilo jeho povinné ručení. Navíc po tom týdnu, který po nezaviněné nehodě strávila v nemocnici, se její manžel nechal mnohem snáze přesvědčit o tom, že v každém případě potřebuje mnohem bezpečnější auto. Tím pádem přirozeně i novější, větší a dražší.

Nemalé odškodné z úrazového pojištění, které jí kdysi v nějakém ojedinělém duševním prozření zařídil manžel, si samozřejmě nechala na své osobní výdaje, koneckonců za ně zaplatila svým zdravím.

Během zimy se jí rozbil ještě mixér (přála si SnoozyMaker), žehlička (chtěla napařovací), vysavač (potřebovala samojezdící) a – těsně před vánocemi – oblíbené hodinky (Luxor vyšel s novým modelem).

Pec na chleba si už bohužel musela zaplatit ze svého.

Doufala, že její šatník i domácnost už jsou (pro tuhle sezónu) přivedeny k dokonalosti, ale pak se do ulice přistěhovala nová sousedka a všechny její představy rozbila napadrť. Nejdřív to vypadalo, že se stanou nejlepšími kamarádkami. Měly stejné zájmy, chodily spolu do posilovny a nakupovat a na kávu a ke kadeřníkovi a na kurzy vaření sushi, ale brzy se ukázalo, že rozdíly mezi nimi jsou tak velké, že jakékoliv přátelství vylučují.            

Předně, sousedka pracovala. Jako ředitelku jakési pojišťovny vydělávala levou zadní spoustu peněz a navíc byla šťastně rozvedená, takže si s nimi mohla nakládat, jak sama uznala za vhodné, nemusela se nikoho doprošovat, lhát ani schovávat účtenky. A nakládala s nimi s takovou bezstarostností a stylem, že bylo velmi těžké s ní držet krok.

Když měla lepší oblečení, doplňky a auto, stále se to ještě dalo omluvit tím, že žena v domácnosti nemá takové nároky ani možnosti se předvádět mezi lidmi, úroveň vybavení domu se snadno zamaskovala schůzkami venku, a když si paní ředitelka pořídila štěně, ale ne ledajakého čokla, ale rovnou Jack Russel teriéra, asi hodinu znechuceně přemýšlela co s tou nezařaditelnou obludou, kterou pořídil manžel nejspíš někde v útulku, ale nakonec čokla prostě a jednoduše naložila do auta, odvezla hodně hodně daleko a večer s pláčem vylíčila, jak se zaběhl. Když pak viděla, jak milovaný manžel bez domácího mazlíčka strádá, místo zájezdu do Alp, který měla za úkol zaplatit, mimochodem nesmyslně brzy jen kvůli proletářsky ubohé desetiprocentní slevě, mu pořídila krásné štěňátko Thajského ridgebacka, což byl suverénně nejdražší pes, jaký se dal podle googlu v Čechách sehnat. Manžel byl dojatý její starostlivostí, do Alp jeli nakonec stejně, i když o deset procent dráž, sousedka zírala a spokojení byli všichni. Tady až na toho podvraťáka, ale třeba se má někde líp.                                 

Tohle všechno se ještě dalo zvládnout, sice s jazykem na vestě, ale stále ještě dalo.

Ale když jí pak sousedka sdělila, že ten podezřele pohledný a podezřele vystajlovaný mladík, který se u ní začal poslední dobou podezřele často vyskytovat a který mohl být s přivřenýma očima považován za jejího syna, je její nový milenec, musela se vší silou držet, aby jí nevyškrábala pečlivě namalované oči.

Se sklenicí vína pak celé léto sledovala z terasy (bazén zatím její manžel odmítl pořídit kvůli nějakému takovému nesmyslu, jako jsou pozdní splátky leasingu nebo přečerpaná kreditka nebo něco takového), jak ten nádherný kluk, svlečený do půl těla, aby byly vidět jeho bicepsy i dokonalé břicho, seká vedlejší trávník a šaškuje kolem sousedky, nonšalantně při tom přehlížeje závistivé pohledy celé čtvrti.

Nejtristnější byl ten pohled o víkendu, když mohla sousedčin zázrak přímo porovnávat se svým pupkatým stárnoucím mužem. Zatímco dokonalý mazlíček od vedle griloval, servíroval mochito, mazal své paní záda opalovacím olejem takovým způsobem, jako kdyby byl hvězdou softporna pro dámy, a byl čím dál opálenější, její muž se lopotil se sekačkou, nadával, potil se, posílal ji (!) pro pivo a večer byl po dni stráveném venku rudý jako krocan.

Tady prostě neexistoval způsob, jak vyrovnat skóre.     

Nebo to tak dlouhé měsíce vypadalo, než při jedné návštěvě kina potkala Jeho. Jindy by ji ani ve snu nenapadlo jít na něco od Woodyho Allena, ale nenadále se spustil strašný liják, ona měla auto až úplně na druhé straně parkoviště, ruce plné tašek s nákupy a v sobě dvě kávy, tak si prostě koupila lístek na první film, který začínal, a s popkornem v ruce se uvelebila v měkké sedačce multikina. On měl lístek hned vedle, zlaté vlasy sestříhané na moderní mikádo a velice cool manšestrové sako. Později, když spolu zašli na ovocný koktejl, se ukázalo, že má i andělsky modré oči, perfektně vyleštěné boty a je, na rozdíl od sousedčina instalatéra, studentem filosofické fakulty. Byl zkrátka dokonalý.

Ale mělo to jeden háček. Co bylo platné, že má bezchybné způsoby i tělo, když si je mohla užívat jen v soukromí. Tohle všechno, osvalené břicho, vyklenutá lýtka, sečtělost, sexuální apetit, má smysl jen ve chvíli, když se s tím člověk může pochlubit před ostatními. Například před sousedkou.

A tak tu teď seděla v naleštěné supermoderní kuchyni, před sebou láhev vína a kladivo, to samé jaké použila, když potřebovala novou toaletní mísu (závěsnou), a čekala, až se její manžel konečně vrátí z práce, aby mohla svůj život udělat úplně dokonalým.