Bereničin první polibek

Mírně hororová povídka s mysliveckou tématikou......…….....…..varování pro čtenáře: pozor, dlouhá :-)

A taste of honey tasting much sweeter than wine.
I dream of your first kiss and then
I feel upon my lips again
a taste of honey tasting much sweeter than wine.
I will return, yes will return
I'll come back for the honey and you.
Yours was the kiss that awoke my heart
there lingers still though we're far apart
a taste of honey tasting much sweeter than wine.
I will return, yes will return
I'll come back for the honey and you.

The Beatles, A taste of honey

Berenika byla velice osamělá a velice krásná. Soudě minimálně podle toho, co na ni pokřikovali chlapi ve vzácných chvílích, kdy sedla do zánovního Cherokee a vyrazila do Kašperských hor na nákupy těch několika nezbytností, které si nedokázala vypěstovat, ulovit nebo objednat přes internet. Až nespravedlivě krásná na to, jak velmi velmi mladá a velmi velmi bohatá byla, domnívali se někteří z těch, které štíhlá a pružná černovláska tak ostentativně přehlížela. Nepotkala muže, který by jí stál za pohled. Ale ti uražení ješitové neměli pravdu. O svoji krásu ani mládí se nezasloužila, zato za bohatství zaplatila tvrdě, tak tvrdě, že si to žádný z těch šašků, kteří na ni na parkovištích pořvávali oplzlosti, nedokázal ani představit.

Berenika žila na samotě, pár kilometrů od Kašperských hor, v loveckém zámečku na úpatí zvedajících se šumavských hvozdů. K oprýskané břečťanem porostlé budově náležely polnosti, kam oko dohlédlo a tolik lesů, že by vystačily na tři honitby. Zámek, za totality využívaný jako hájovna, se pozvolna rozpadal, ale Berenika tu neplánovala pohnout ani cihlou, natož se pustit do nějaké větší rekonstrukce, než je výměna prasklého prkénka na záchodě. Přestože jí v bankách ležely miliony z rodinného jmění, žíla víc než skrovně a dřela jak selka za protektorátu. Na pastvinách bučel a pobekával dobytek, na loukách bzučely včely, v hřebčíně pod děravou střechou přešlapovali dva ušlechtilí hnědáci a kolem zámku slepice a husy vyzobávaly plevel ze záhonů s cuketami, rajčaty a mezi nekončícími řádky brambor. Společnost jí venku dělaly kočky a vevnitř lovečtí psi, papoušci, želvy a jiná havěť.  A o to o všechno se už třetím rokem starala sama. Podle toho hospodářství i dům vypadaly, ale Berenika na tom nehodlala nikdy nic měnit. Žádné návštěvy, které by kritickým okem hodnotily stav jejího domu či dokonce celé její existence, nezvala, žít se tu žilo vcelku pohodlně a, což bylo nejdůležitější, konečně se po mnoha zdlouhavých hnusných letech cítila klidná, spokojená a nekonečným povinnostem navzdory naprosto svobodná.

Po odpoledních makala kolem domu a polností a noci věnovala lesům a lovu, své největší vášni. Lov v ní probouzel to nejlepší a dával jí zapomenout na to nejhorší. Pokud chtěla úlovky, a ty Berenika chtěla, byla nucena k naprostému soustředění a zaměření všech smyslů na cíl, ať už přes hledí pozorovala svou budoucí kořist nebo teprve naslouchala jejímu našlapování. Do lesů vyrážela téměř každý večer a neuplynul týden, aby se nevrátila s úlovkem. Díky zhaslé zvířeně byla schopná nejen nakrmit psy, ale byla soběstačná, i co se týče vlastní stravy. Jednoduchý jídelníček, tvořený jen zvěřinou, mlékem a zeleninou, jí zaručoval štíhlou postavu, lesklé vlasy, čistou pleť a dost svalstva i energie na to, aby úlovky dokázala nejen vyvrhnout a dotáhnout z lesa, ale i zpracovat. Jen u větších kusů si musela vypomáhat některým z koní nebo autem, ale i tak se jen málokdy stalo, že by nebyla schopná zvěř vyprostit a musela ji nechat na nepřístupném místě napospas havranům, krysám a červům.

Trofeje milovala, střílela od svých čtrnácti a vycpat či vypreparovat si nechávala vše, co ulovila, takže navzdory rozsáhlosti chodeb rodinného sídla měla co dělat, aby našla místo pro další a další upomínky na své lovecké úspěchy, ale paradoxně jí tu chyběly dva největší kusy, které kdy zastřelila. Jedním z nich byl osmerák, jehož srazila žel bohu hned vedle skalnaté průrvy. Ale ani když stála nad strží, v níž zmizel největší jelen, kterého kdy nejen spatřila, ale navíc dokázala trefit, a jehož hlava by byla neoddiskutovatelně nejdůstojnější ozdobou jejího salonu, ani nezauvažovala o tom, že by se obrátila o pomoc k nějakému muži, aby jí pomohl trofejní kus vyprostit. Raději pokrčila rameny a bez lítosti se vzdala možnosti každý den pyšně hledět na paroží velikosti vzrostlejšího dubu.

Neměla to takhle odjakživa, dřív naopak vůni tabáku a benzínu, drsnou bradu a náruč slibující bezpečí milovala, vždycky byla tatínkova holčička, ale nynější nenávist k mužskému pokolení se nesla od jejích dvanácti let, kdy ji po nocích začal navštěvovat její čerstvě ovdovělý otec. A ne kvůli tomu, že by si potřeboval povídat nebo že ona se potřebovala vyplakat, potřeboval něco úplně jiného. S Berenikou začal dělat všechno TO, o čem do té doby zaslechla jen pár letmých zmínek na hřišti za školou. V noci se jí dotýkal všude, ale nikdy na ni nepromluvil. Ani ji nepolíbil a ani se na ni nepodíval. Tedy to jen odhadovala, protože od té úplně první noci, kdy k ní přišel, s kamenným obličejem a čpící tabákem a rumem, a ona něj v šoku a úžasu zírala až do chvíle, kdy ji vzal palcem za bradu (jsi tak podobná mamince, když jsem ji poznal) a otočil ji tváří ke zdi, se na něj snažila nedívat, ani v noci, ani ve dne. Jeho návštěvy, nejprve řídké a později časté až k nevydržení, se postupně ustálily na únavně pravidelných třech týdně, což bylo týdně přesně o tři více, než by bylo snesitelné.

Ve dne ji zahrnoval dárky a komplimenty a mluvil na ni naopak neustále, ale o to bylo ticho v jejich malé domácnosti čítající dva obyvatele ve dvaceti pokojích výraznější. Tehdy se Berenika začala ze skutečného světa uchylovat do světa zvířat, pořizovala si jednoho mazlíčka za druhým, psa, želvy, papouška, kočky a otec jí nic nevyčítal, ještě ji v tom podporoval. Stejně jako veterinář, rodinný přítel a častý host na honech v jejich lesích i na zámečku.

Právě ten ji, jednoho sychravého pozdně podzimního večera, kdy posedával v jejich největším salónu s dýmkou a sklenkou, přivedl na myšlenku nechat si vycpávat i uhynulé domácí mazlíčky. Nejprve šlo spíše o žert, zvěrolékař tuhle možnost nadhodil, když už nevěděl, jak malé Berenice odpovědět na stále naléhavější nářky, se kterými se mu svěřovala ohledně úmrtí své milované želvy a dalších zviřátek. Za oknem déšť, na gramofonu Beatles, otec ostentativně zíval, zvěrolékař už byl jednou nohou na odchodu, ale byl to jeden z „TĚCH DNÍ“ a ona se ho zuby nehty snažila tatínkovým sedmiletým rumem (tasting much sweeter than wine) a dětsky vypjatou plytkou konverzací o mrtvé želvě co nejvíc zdržet, v bláhové naději, že když návštěva odejde dost pozdě, otec tu noc usne a už ji nenavštíví. Ano, muselo to být právě tehdy, kdy poprvé narazila na myšlenku nechat si své zesnulé oblíbence vycpat a tím je ve svém životě uchovat navždy, ne jako maminku, kterou prostě někam odnesli a Berenika už ji nikdy neuvidí ani se jí nedotkne.

Ta myšlenka na věčné uchování lásky ji zaujala tak, že na základě rad značně podnapilého veterináře želvu nacpala dolů do mrazáku ještě té noci, hned potom, co otec odešel z jejího pokoje a ona si mohla být víceméně jistá, že usnul. Od myšlenky k realizaci byla ještě dlouhá cesta, ale Berenika řešení nakonec našla, stejně jako pokaždé, když jí o něco opravdu šlo. Největší problém bylo sehnat preparátora, který by byl ochotný k tak morbidně extravagantním zakázkám, ale sehnala ho a uplatila a pak si nechávala obsedantně vycpat nebo vypreparovat všechny své domácí mazlíčky, hady nevyjímaje a její tatínek to všechno bez jediné poznámky nebo dotazu platil.

Pak začala toužit po lovu, nedokázala říct, jestli už tehdy v tom byl úmysl nebo zda prostředky předcházely čin. Každopádně otce nechala, aby jí pořídil koně (a raději nepřemýšlela o tom, co bude dělat, až jí zdechne, ale peněz i místa měli koneckonců habaděj), všechno to teplé oblečení v odstínu temné zeleně a listí, dalekohled, lovecký nůž a ostatní nezbytné vybavení a začala ho doprovázet nejprve do lesa a později i na hony. On ji v tom nadšeně podporoval, pyšnil se s ní před přáteli a obchodními partnery, půjčoval své malé holčičce brokovnici, i když to odporovalo zákonu i zdravému rozumu, ale lovy pořádal on a od hostů si zásadně nebral žádné peníze, ani za úlovky, takže všichni se jen shovívavě usmívali, a občas i zatleskali, když se jí povedlo něco sestřelit. Což se jí dařilo čím dál tím častěji, měla talent i soustředění. Někdy v době, kdy začala menstruovat, což by z ní v jiných časech nebo v jiných kulturách udělalo dospělou ženu, požádala otce o vlastní zbrojní průkaz.  Tady už nešlo o náhodu, plán měla na nějaké úrovni mysli hotový, jen vyčkat na ten správný čas. A otec jí vyhověl, jako jí vyhověl vždycky se vším kromě TOHO jediného, díky svým stykům zařídil, aby na výjimku dostala zbroják, co nejdřív to šlo, a první brokovnici jí daroval hned k patnáctým narozeninám. A byla s ní tak dobrá, že za půl roku našla pod vánočním stromkem kulovnici. Teď už lovila pravidelně a pyšný otec nechával všechny její úlovky bez výjimky vypreparovat a předváděl je před hosty, i když těch postupně ubývalo. Bez paní domu se stával zámeček plíživě míň a míň přívětivým místem, dokud nepřišla Květa a s ní se nevrátila teplá ženská ruka.

Květa, sotva dvacetiletá, se stala jejich hospodyní ve stejné době, kdy Berenika dostala zbrojní průkaz, vařila jim, uklízela po nich a v době, kdy měla Berenika svůj špatný týden, ji zastupovala i v TĚCH ostatních záležitostech. To Berenika poznala podle toho, že nejprve byla Květa v TY dny lekavá a uplakaná, ale později si naopak vždycky déle přispala a celá zářila. Tehdy začal otec občas vynechávat své pravidelné návštěvy u Bereniky v pokojíčku a sténání z jeho ložnice, které slyšela, když v sobě našla dost síly, aby po špičkách a se zatajeným dechem vyšla na chodbu, ji nenechávalo na pochybách, co provozuje. Navíc se přestával starat i o její trofeje, už nebyl tak důsledný při uchovávání Bereničiných úlovků a ona nacházela za domem zapomenuté hlavy svých srnců, lišek a jednou dokonce i prasete. Ale z mršin stále bylo možné nechat vypreparovat lebky, takže když otec nebyl doma, čas od času utřídila páchnoucí zbytky, které se válely kolem plotu nebo zasmrádaly v kýblích zavěšených pod střechou nejvzdálenější kolny v zahradě, důsledně vybrala ty, o kterých si byla jistá, že pochází výhradně z jejích úlovků a pak je vyvařovala v prádelně v obrovském hrnci, aby je následně skryla v jedné z nespočetných komor ve sklepě pod zámečkem až do doby, než nastane čas.

Když otec začal porušovat své zaběhlé rituály, Bereničina situace se nelogicky zhoršila a nešlo jen o zapomenuté trofeje. V noci nikdy nebylo jasné, zda dá otec přednost jí anebo Květě a tahle nepředvídatelnost ji ubíjela. Pokud dal přednost hospodyni, kupodivu to v Berenice vyvolávalo pocity podobné žárlivosti a namísto úlevy, i když dočasné, se pro ni situace paradoxně stále zhoršovala, až k nesnesení. Ke konci už se nedokázala na žádného z nich ani podívat. Také okamžitá výpověď a vystěhování hospodyně byla první věc, kterou Berenika rozhodla, rychle a nekompromisně, hned po otcově smrti.

 K té došlo hned v prvním týdnu po Bereničiných osmnáctých narozeninách. Byla to samozřejmě nehoda na honu. Po celou dobu, co ji policie vyslýchala, Berenika usedavě plakala, nešťastný výstřel ale už nešlo vzít zpět. Vznikly nějaké pochybnosti ohledně platnosti jejího zbrojního průkazu, nicméně vzhledem k tomu, že jí ho zařídil právě mrtvý otec, který jí zároveň umožňoval i přístup ke zbraním, brzy utichly. Berenika následně zdědila veškeré otcovo jmění, nechala si zpracovat všechny pozapomenuté úlovky ze sklepa, v pietně vhodné době rozšířila hospodářství a přestala s veškerými sociálními kontakty, s výjimkou rodinného právníka, účetního a veterináře.

Ten jí stále pomáhal se všemi jejími mazlíčky a neměl ani problém vstát ve tři ráno, aby přijel odrodit tele zaseklé v porodních cestách nebo strávit půl nedělního dopoledne diskuzí na téma měknutí želvích krunýřů. Jak osamělá Berenika vyrůstala a krásněla, jeho honoráře se stále snižovaly a naopak se zvyšovala četnost, se kterou přijížděl tu s novými odčervovadly, vitamíny pro želvu či mastičkou pro některého pejska. Nejprve se ohlašoval předem, ale postupně pronikl do pravidelného poklidného toku Bereničiných všedních dnů, a čím dál častěji přijížděl bez ohlášení a pasoval se tak nenápadně do role člena domácnosti, alespoň Berenika ho tak začala mimoděk brát. Trávil u ní čím dál delší čas, mluvili o zvířatech, pozoroval ji při práci v kuchyni, obdivoval nové trofeje a pomáhal je věšet po stěnách. Občas jí pohladil po ruce, opřel se jí dlaní o rameno nebo jí mimoděk uhladil pramínek vlasů. Políbit ji se odvážil až po dlouhých třech letech.

 -  -  -  -  -  -  -  -

Za oknem její kuchyně, která se pro něj za poslední roky stala nejmilejším místem na světě, se linuly sluneční paprsky a z rádia jeho oblíbení Beatles a on konečně vycítil, že dozrál čas, aby ji políbil…. A byl to přesně takový polibek, jaký si ta tři léta, kdy si na Bereniku potají myslel, představoval, nevinný i vášnivý zároveň, s chutí medu a sladký tak, až se mu zatočila hlava (I dream of your first kiss and then, I feel upon my lips again, a taste of honey). Berenika zavřela oči a nechala se vést, jako by to bylo poprvé, jako by ještě nikdy nikoho nelíbala, ale postupně byla odvážnější a stále žádostivější a on s neomylnými znalostmi zvěrolékaře, kterému rukama prošly desítky zbitých zvířat, jen na základě jejího dechu a chvění kůže pod svýma rukama přesně vycítil, v kterém okamžiku překonala svou plachost a plně se mu otevřela, a s jemným důrazem ji nasměroval ke dveřím, kde celé dlouhé měsíce a roky tušil její ložnici.

Když si rozepínal kalhoty, padl jeho zrak na sofa vedle postele – jeden vedle druhého se tam v roztodivných pozicích vystavovali Bereničini předešlí domácí mazlíci – prastará želva, jiskřivě černá Číča stočená do klubíčka, papoušek Váša s kláskem v zobáčku a spousta dalších, které ani nepamatoval, všichni dokonale vycpaní a s lesklými nevidoucími korálky namísto očí. Ve své praxi viděl už ledaco, vycpané domácí mazlíčky uprostřed obýváku nevyjímaje, ale pohled na zaplněný gauč byl vážně absurdní. Navíc uprostřed bylo místo, tak akorát pro jednoho a on si představil Bereniku, jak tu večer sedí a hladí své dávno zesnulé miláčky, půvabnou a tak živou Bereniku, s chutí medu na rtech, mezi zaprášenými zdechlinami….. a pak se mu zajiskřilo před očima a nemyslel už na nic.

-  -  -  -  -  -  -  -

Její milý ležel na zadních sedačkách, tašku s hotovostí měla položenou vedle sebe, rádio vyhrávalo a cesta ubíhala rychle. Dálnici do Brna měla Berenika najetou, i když jinak ze zásady nikdy nikam necestovala. Preparátor byl jedinou výjimkou. Tenhle starý pán byl jejím dvorním vycpavačem a nikdo nebyl lepší než on. A taky diskrétnější. To pochopila, už když u něj byla poprvé, a on ji předvedl svou dílnu, ve které právě pracoval na žirafím mláděti a mandarínské kachně, obojí s čistými průstřely, jako výsměch přísné ochraně, které tyhle druhy podléhají. Za určitý obnos vycpal cokoliv, včetně orla zastřeleného kuší, anakondy s ukousnutým ocasem nebo uškrcené šimpanzice. Jeho zákazníci měli roztodivné záliby, a pokud zaplatili, starý pán se neptal ani nesoudil. Jezdila k němu už dlouhá léta, doptala se na něj v době, kdy bezúspěšně sháněla někoho, kdo by jí vycpal její první želvu, kterou uchovávala v mrazáku. Od té doby mu navzdory vysokým cenám svěřovala všechny své mazlíčky a nepochybovala, že ji neodmítne ani tentokrát, taška na sedačce spolujezdce byla velká dost.

Broukala s Brouky (he'll come back for the honey) a letmo přemýšlela, jak dlouho asi může trvat vycpat stokilového miláčka. Dny, možná týdny. Ale Berenika se už teď těšila, jak tenhle nový kus krásně vyplní prázdné místo na jejím sofa v ložnici, kam kvůli hloupým okolnostem nikdy nemohla posadit svého otce.