Letní kachna z Polky

Detektivka ještě z prázdnin, kdy bylo možné odjet a ubytovat se, třeba v malém penzionu na samém okraji Národního parku Šumava... pro ukrácení dnešních divných dní a s přáním, ať léto už strávíme uzdravení a zas na kopečkách! 

Ráno bylo klidné a nádherné. Stromy za Poleckou nádrží získávaly mlžný závoj díky jemnému oparu stoupajícímu z vody. Plavala po hladině, která se ani nepohnula, vážky si ještě osušovaly křídla od ranní rosy, vodoměrky byly bůhvíkde a ryby dělaly bůhvíco. V dálce z křoví uprostřed louky se zvedl srnec a ladnými skoky přeběhl do lesa.

Náhle si všimla nějaké podivnosti před šedivějícími větvemi opuštěného bobřího hnízda. Ze zvláštní krabičky nepatřičně čnící nad hladinou nad rozsáhlými listy stulíků vyšlehl záblesk přímo k ní. A další. Zneklidněla. Zkusila se vrátit k čištění peří, ale ta podivnost jí úplně zkazila ráno.

Kachna zakroutila hlavou, roztáhla křídla a odrazem přeletěla hráz, aby o pár metrů dál přistála na Teplé Vltavě, kde snad najde tolik zasloužený ranní klid.   

* * * *

Krucinál. Kachna odletěla a od té chvíle se nikde nic nepohnulo. Marek cvaknul ještě pár obrázků zšedlých větví opuštěného bobřího hnízda a kvetoucího stulíku a s typickým šplouchnutím se vynořil nad hladinu. Vybral si tuhle lokalitu právě kvůli klidu, ale když teď neohrabaně vylézal z nádrže, zapochyboval o kvalitě svého výběru. Klid tady, v dávno opuštěné vesnici Polka, na hranici Národního parku Šumava, byl takový, že téměř nebylo co fotit. Markovou letošní vášní bylo focení zpod hladiny – navlečen v neoprenu vysunul fotoaparát a hodiny číhal na vodní biotop. Nejvíc ho bavili vodní ptáci – záběry labutí krmících se na hladině či kachňátek učících se plavat, téměř z očí do očí, obdivovali všichni jeho přátelé.

Na břehu se rychle vysvlékl z neoprenu, který mu na souši připadal jako brnění, a zamířil do penzionu o dvě stě metrů dál, na kafe a něco pořádného k snídani. Neopreny rozložil za domem, vedle nafukovacího člunu dalšího z hostů – Václav sem jezdil pravidelně už deset let, vždycky na přelomu června a července a krom pěších túr do okolí trávil čas dovolené pohupováním na člunu, což mělo blahodárný vliv na jeho nervy, jak tvrdíval. Stejně jako šachy a střílení z luku. Šachy stály na stolku v jídelně a terč a luk byly zavěšené na staré zdi, pozůstatku z dob původní vesnice. Oboje Václav i Marek jako jediní dva hosté využívající okolí penzionu - všichni ostatní se hned po snídani nahrnuli do bicykly ocvakaných aut – denně využívali. A pokroky byly vidět - Marek se za ten týden zlepšil v šachách a jeho šípy i na třicet metrů málokdy minuly cíl. 

Při snídani přisedl Marek právě k Václavovi, nad domácím chlebem s vajíčkovou pomazánkou se nezávazně a příjemně bavili o počasí a krásách šumavského léta. Kávu, z polecké směsi speciálně namíchané v Kašperských horách, si vynesli na lavici před penzion, upíjeli, pokuřovali a pozorovali ostatní hosty, kteří se chaoticky míjeli na úzkých schodech, nanášeli do aut tašky a boty, na kufry nacvakávali kola a při tom se dohadovali o dnešní trase, vyždímaní a rozhádaní dřív než stačili vyjet. Zbytek dne pak nesmyslně stráví na asfaltkách Modravy či Lipna, přecpaných v sezoně víc, než ulice prázdninově vyprázdněných měst, ze kterých utíkali.

Poslední auto vyrazilo a nastalo ticho. Marek sejmul luk a právě se rozhodoval o dnešní startovní vzdálenosti, když se ozvalo hřmění, které neohlašovalo bouřku, ale jen to, že někdo přejíždí dřevěný most přes Teplou Vltavu. Před penzionem zabrzdila černá obluda obrovského SUV.

„To si zas někdo spletl trasu, vsaďte se,“ poznamenal Václav. U penzionu sjízdná cesta končila, dál už se nořila do národního parku a kromě lesáků a dřevařů do ní byl vjezd samozřejmě zakázán. Přesto se tu čas od času objevili nějací zbloudilci, Pražáci nebo Němci, kteří se snažili, zřejmě inspirování chybně nastavenou navigací, projet. Pravidelně pak končili o pár desítek metrů dál, u brodu, a krkolomně se otáčeli nazpět.

Ale obluda zaparkovala a vyskákala z ní ukázková rodinka, sportovně-elegantní blond mamina v obrovských slunečních brýlích, holčička s copánky a taťka v kraťasech s puky a bělostném polotriku, který zahlaholil: „Tak jsme tu.“ Holčička ho objala a mamka políbila, načež se rozhlédla kolem, na blankytnou vodu, letně prosvětlené lesy a rozkvetlé louky, a poněkud pochybovačně prohlásila. „Co tu budeme celý týden dělat?“

„Pojedeme do Německa…“ Uklidnil ji taťka.

„A na Lipno,“ vykřikla holčička.

„Jasně, Lucinko. A máme to kousek na Modravu.“

 „A do Disneylandu. Tati, kdy pojedeme do Disneylandu?“

„No, to jsem úplně v plánu neměl…“

„Já tam chci.“

„No dobře, když se ti tam tak líbilo, proč ne. Máme přece dovolenou,“ taťka s mamkou na sebe přes zlaté copánky pokrčili rameny.

Zlaté copánky nadskočily. „Pojedeme hned teď.“

„Vždyť jsme sotva přijeli,“ kroutila hlavou mamka.

„Ale já se tu nudím.“

„Ale no tak, jdeme se ubytovat,“ ukončil zjevně nikam nevedoucí diskuzi taťka, otočil se na patě, ale po pár krocích zvolal: „Václave, to jsi ty? To snad není možný.“

Václav ho pozdravil s o poznání menším nadšením. „Huberte, kde se tu bereš? Tebe bych tu nečekal.“

„To víš, vytáhl jsem rodinku do přírody,“ Hubert vzal pod každé rameno jednu ze svých žen.

„To je tvoje dcerka?“ Konečně roztál Václav. „Když jsem ji viděl naposled, byla v kočárku. My spolu kdysi podnikali.“ Vysvětlil Markovi. „Zlatá devadesátá. Ale neskončilo to právě nejlíp. Krachem a rozchodem nás dvou. Já se pak nechal zaměstnat a zaměstnancem jsem doteď.  Ale vidím, že tobě se daří dobře, Huberte.“ Přejel pohledem auto bratru za dva miliony zohavené barevnými polepy s nápisem Domény, s.r.o. „A dokonce jsi zůstal v oboru. Zrovna si říkám, že technicky vzato jsme ještě společníci.“

„Společníci? My dva? Jo, myslíš ty staré smlouvy, to už je minulost,“ mávl Václav rukou ozdobenou zlatým prstenem tak velkým, že už nebyl ani nevkusný a rozhlédl se kolem: „A co tu celé dny děláš? Poraď mi, jezdíš sem léta, ale dceři to tu připadá nudné sotva jsme přijeli.“

„ No, děti zvyklé na zábavu to tu může nudit, já si sem jezdím odpočinout. Každé dopoledne po snídani jezdím na člunu si zarybařit a po obědě vyrážím někam na túru nebo do lesa.“

„Ryby mi asi neprojdou, ale túra, to by šlo. Zastavím se pak u tebe pro pár tipů. Jé, kladkovej luk, ten už jsem nedržel v ruce, co jsem se oženil…. No nic, půjdeme se teď ubytovat, moje děvčata jsou už nervózní,“ zahlaholil Hubert a zmizel za dřevěnými dveřmi penzionu.

„Minulost? Patnáct let není zas tolik,“ zabrblal Václav. „V té době, to se internet teprve rozjížděl a všechno bylo na divoko, se mi naskytla možnost zkoupit internetové domény. Když jsem sháněl kapitál, doporučil mi někdo Huberta. Založili jsme firmu, docela se to rozjelo, ale pak se přestalo dařit a stačilo pár špatně uzavřených smluv a byli jsme na mizině. Já chtěl pokračovat, věřil jsem, že se z toho dostaneme, ale Hubert utáhl finanční kohoutky a prostě skončil. Nerozešli jsme se zrovna v dobrém. Proto mne překvapuje, když vidím, že pokračuje ve stejném byznyse. A to podle všeho velmi úspěšně. No nic.“  Václav se zvedl. „Nemá cenu plakat nad vylitým mlíkem. Půjdu se uklidnit na vodu.“

*    *   *

O tři dny později přisedl Marek při snídani k Václavovi, nad domácím chlebem se salámovou pomazánkou se nezávazně a příjemně bavili o houbách a krásách šumavských kopečků. Stejně jako včera nad chlebem s marmeládou. A jako předevčírem nad vajíčkovou pomazánkou. Tady na Polce čas neplynul, jen se převaloval.

Včera Hubert s rodinou nasedl hned po snídani do auta a vyrazili do Německa do Disneylandu, ale dnes poslal děvčata balit, objednal u majitele tři kávy, na baru je řádně osladil, naservíroval je před oba muže a s třetí si bez dovolení přisedl. Takhle se to dělá, jaképak cavyky, že někomu kazí ráno, ušklíbl se Marek v duchu a s nechutí usrkl přeslazené mokka, kterou si jinak dával zásadně jen s mlékem. Václav se nad nečekanou a nevyžádanou pohostinností netvářil o nic méně nadšeně, nicméně aby řeč nestála, otázal se: „Takže Huberte…. co máte v plánu dnes?“

„No, rozhodně už žádný Disneyland. Po včerejšku jsme všichni stahaní jak koťata, takže dnes vyrazíme jen na Modravu a na Kvildu, ale rozhodl jsem, že zítra konečně pojedeme na kola, na Lipno.“

„Ale to je odsud skoro sto kiláků po okreskách,“ podivil se Marek.

 „Jen devadesát pět, za dvě hodiny tam jsme. Je tam taková známá cyklotrasa, tu musíme dát, všichni už tam byli.“  

„Tak to potom jo,“ mrknul Václav na Marka, zatímco se Hubert rozplýval nad nádherami cyklotrasy kolem Lipna. Marek zrovna přemýšlel, jak se od nudného monologu nenápadně vytratit, když Václav zívl na plnou pusu a zeptal se. „A neměl bys už vyrazit, Huberte? Abyste to stihli.“

„Ještě chvíli je čas, než se holky zabalí,“ nepochopil Hubert, ale alespoň přestal mluvit jako z průvodce a zeptal se stále zívajícího Václava. „A co budeš dělat dneska ty?“

„No, jako každý den. Nejdřív půjdu na ryby. A odpoledne vyrazím do Strážného, dostal jsem chuť na zmrzlinu.“

„Tak užij den, já jdu naložit holkám kola,“ Hubert se konečně zvedl a odkráčel. Svůj hrnek nechal na stolku. Jak taky jinak.

*    *   *

Marek si na ten rozhovor rozpomněl o rok později, když s majitelem penzionu u večerního ohně probírali, jak jde život.

„Pamatujete na Václava? Jak tu byl loni.“

„Jasně, že pamatuju,“ přikývl Marek. „Vášnivý rybář. Naučil mne střílet z luku. Příjemný společník, tak trochu jsem doufal, že tu na něj letos zas narazím.“

„No, nenarazíte. Utopil se. Našli ho až na podzim, když čistili česle té vodní elektrárny, asi dva kiláky tamhle po proudu, jestli jste tam byl.“

„Elektrárna uprostřed lesa, cestou k Horní Vltavici. Znám.“ Přikývl Marek. „Chudák Václav. Jak se tam mohl dostat?“

„Netuším. Mám známého policajta, Faláře, dokonce to sám vyšetřoval, zjišťoval jsem od něj, co a jak, a ani policajti nic neví. Jen že se utopil. Po těch týdnech ve vodě z něj toho moc nezbylo.“

„A to ho nikdo nehledal?“

„Já si samozřejmě všiml, že přestal chodit na snídaně, ale střídali jsme se tu s brigádnicí, tak jsem si řekl, že třeba zaspal nebo se někam vydal hned po ránu. Začal jsem to řešit až ten den, co měl odjíždět. Klepal jsem na dveře a zkoušel se mu dovolat, nakonec jsem odemkl univerzálním klíčem…. pokoj byl vystěhovaný.“

 „Nahlásil jste to policii?“

„Ne, nenahlásil. Pobyt měl uhrazený předem a těch pár piv, co tu měl psaných na futra, by jim nestálo za to, sem vážit cestu.“

„V pokoji nezůstalo vůbec nic?“

„Ne. Naopak chyběl klíč. Tehdy jsem si myslel, že odjel tak narychlo, že ho zapomněl v kapse…. nebo že se mu nechtělo se mnou mluvit, aby mi nemusel nic vysvětlovat. Když se pak na podzim začali policajti shánět po jeho autě, ukázalo se podle VINka, že stojí v Budějicích na odtahovém parkovišti, vymlácené a bez značek.“

„Tak to by mne nenapadlo. Vzpomínám si, že jsem Václava viděl den před tím, než jsem odjížděl, musel to být pátek…  dokonce jsme spolu snídali, připojil se k nám ten jeho otravnej známej, tak jsme to rychle ukončili… Václav šel jako obvykle rybařit. Mně loni bavilo focení zpod vody, v neoprenu, tak jsem se taky vydal k nádrži, byl to můj poslední den a chtěl jsem mermomocí zachytit bobry, kteří mi celý týden unikali, ale ten den bylo takové pošmourno, že fotky za moc nestály… myslím, že je ještě někde mám uložené, se přiznám, že jsem jich loni nasekal tolik, že jsem je ještě nestihl ani prohlédnout, natož protřídit… s focením už jsem přestal, teď sbírám kešky… mimochodem, neměl byste náhodou zájem o zánovní neopren?“

*    *   *

Tuhle dovolenou neměl Marek na Polce žádného parťáka, čas trávil na celodenních túrách a měl dost času na přemýšlení o všem možném. Včetně Václava. Co se mu tak mohlo stát?

Nakonec se vydal po jeho stopách – podél náhonu vytékajícího z Polecké nádrže až do elektrárny, postavené ještě za císařství a dodnes funkční. Kolem nečekaně hlubokého, temného a dravého kanálu vedla příjemná pěšina – ostrůvky z mechu střídaly jahody a maliní a Marek jen tak tak nezahučel po hlavě do vody, když neodolal trsu rudých měsíčnic zrajících na strmém břehu. Při trhání sladce voňavých jahod si pod břehem povšiml něčeho zachyceného pod vykotlaným pařezem a pomocí klacku se mu povedlo vytáhnout ohromný kus gumoviny, původně modrobílé, teď dohněda porostlé slizkými řasami. Nechtělo se mu odpad mrsknout zpátky do vody, tak ho vytáhl a teprve když ho klackem na mechu narovnal a uhladil, uvědomil si, že je to nafukovací člun. Podobný tomu, jaký používal loni Václav při rybolovu na Polecké nádrži. Možná úplně stejný.

Marek ho důkladně prohlédl, člun byl navzdory slizu nečekaně zachovalý, kromě dvou proražených děr by snad mohl být ještě použitelný.

Že by se Václav utopil díky proraženému člunu? Ale jistě uměl plavat… a i kdyby neuměl,  Polecká nádrž nebyla tak velká, aby se i na ucházejícím člunu, kterému bůhvíjak prorazil obě komory zároveň, nedostal včas na mělčinu. Marek kroutil hlavou ještě u elektrárny. Ale tady nebylo co objevit. Vysoký vybetonovaný náhon hnal vodu přes hrubé česle a ta pak mizela vevnitř, už více než sto let poháněje dvě Francisovy turbíny vyrobené v Rakousku. Václavova smrt nedávala smysl.

*    *   *

A přesto už v tuhle chvíli mohl Marek tušit, co se před rokem stalo.

 Ale došlo mu to až po večeři, kdy vytáhl laptop a začal se probírat loňskými fotkami z hladiny Polecké nádrže. Na těch z posledního dne byl v dálce vidět Václavův člun, ještě bez nahozených prutů, i když GooglePhotos hlásil, že v době focení už bylo k jedenácté hodině. Pak už pomalu obracel objektiv směrem do rákosí – cvak, cvak, cvak – až se na fotografii postupně objevila kachna čistící si peří.  Další fotky zachycovaly jen ji, dokud neroztáhla křídla a příští snímek už zabral jen její nohy s napnutými plovacími blánami, když vzletěla. Zřejmě ji něco vyrušilo.

Marek přelistoval snímky a vtom to uviděl – z rákosí, téměř neznatelně vyčníval luk. Nevšiml si ho tehdy a nebyl by si ho všiml ani teď, nebýt na jedné fotce odraz ze zlatého prstenu na ruce, která luk napínala.

Hubert, samozřejmě. Kdo jiný.

Přijel sem, aby zjistil, že si Václav stále uvědomuje svůj nárok v internetové firmě, kterou spolu kdysi založili a která se stala dle všeho, drahého bouráku, výstavní manželky i zlatých šperků soudě, velmi výdělečnou. Hubert se podřekl, že ví o tom, že sem Václav jezdí pravidelně a zřejmě znal a využil i Václavův každodenní rituál – mohl si být jistý, že to dopoledne opět vyrazí na člun. Naplánoval na ten den rodině výlet do blízkého okolí, z Modravy tu byl autem během pár minut a k snídani pod záminkou hovoru vlastnoručně servíroval pořádně oslazenou kávu. Ale Václavovi ji pořádně přisladil i něčím na spaní. Václav zíval už během snídaně a na člunu, na kterém tentokrát ani nenahodil pruty, jistojistě usnul. Hubertovi pak stačila necelá hodina, na kterou si nepochybně našel nějakou věrohodnou záminku jako prasklou duši, aby nechal rodinku na Modravě, vrátil se k penzionu, sebral luk, připlížil se k nádrži, a když si byl jistý, že je Václav v limbu, prostřelil postupně obě vzduchové komory člunu. Pak už se tvrdě spící Václav utopil sám, když pod ním člun vlastní vahou klesl ke dnu. Hubert vrátil luk a dojel zpátky na Modravu, kde se připojil k rodině. O tom, že ho někdo vyfotil zpoza hladiny, neměl samozřejmě ani tušení.

A Marek, stejně nevědomý, se v tu chvíli potápěl pár desítek metrů od vraždy, pár záběrů od možnosti Václava zachránit. Krucinál.    

*    *   *

Kachna přistála na nádrži, ale než si začala čistit peří, pátravě se rozhlédla. Rákosí zašustilo a stulíky se zatřásly, jak rozvířila hladinu, ale jinak se nikde nic nepohnulo. Byl to sice již rok, co se právě tady každou chvíli někdo vynořoval a kolem hlavy jí létaly šípy, ale jeden nemůže být nikdy dost opatrný. Ale vypadalo to, že se na Poleckou nádrž vrátil předešlý klid a mír, i bobři byli pryč. Kachna ponořila hlavu pod křídlo a začala si mazat peří.  

Námět: Marek Roučka