Bývalá budoucí snoubenka

Ukázka z právě připravované detektivky (nejen) o hledání a toulání "Mrtvý muž a další tajemství šumavských kešek", která vyjde během října 2019. 

V noci Leoš nemohl spát, přestože bouřka nakonec nepřišla. Rozbila se o vrcholky před Vimperkem, jako pokaždé, když šla od západu a noc tak byla naprosto tichá. Nina za ním nepřišla, ale Leošovi bylo poprvé naprosto jedno, ve které z postelí v nepřehledné chalupě strávila noc.

Nakonec vstal, když uslyšel první kohoutí zakokrhání, přestože byla ještě tma, tma pokojná, sytá a naprostá, jaká bývá jen mimo civilizaci. Hodiny ukazovaly 4:48. Bylo to k vzteku, vstávat takhle brzy, ale nedalo se nic dělat, čím byl Leoš starší, tím méně se dařilo vyspávat opice, a nebylo to jen o nutnosti močit, prostě se vzbudil a nemohl zabrat, bylo to k zlosti, vstávat, když mohl ještě pět nebo šest hodin sladce snít, a navíc ho nic pěkného nečekalo, chalupa byla zakouřená, v kuchyni se povalovaly lahve a sklenice a někteří z hostů, díky podivným polohám s hlavami zachumlanými v dekách těžko poznat kteří konkrétně, spali po gaučích a křeslech v obýváku. 

Když si v kuchyni připravoval kávu, ozvala se dutá rána. Jeden z nocležníků spadl z gauče, aniž by při tom přestal chrápat. Leoš, s hrnkem a cigaretou v ruce, ho překročil a na balkoně zaujal stejnou polohu jako před pár hodinami.

V hlavě mu tepalo, ale nebolela ho, zatím ne, ale jen proto, že byl stále opilý. To přijde až během dne, jak věděl ze zkušenosti, pokud to včas nedokrmí pivem nebo něčím tvrdším.

Zatím upíjel nepokřtěnou kávu a temnota neznatelně pomalu ubývala, polehounku, aniž by se ještě ukázalo světlo, jen měsíc zářil se stále menší intenzitou a postupně se objevovaly obrysy stromů. Ani si neuvědomil, kdy začali zpívat ptáci, ale náhle byla slyšet celá plejáda hlasů, příjemné trylky i nervózní pípání, ze všech stran. Ozvalo se první zabečení z luk a pak na druhé straně od JéZéDé o sobě daly vědět i krávy, spustila jedna a ostatní se přidávaly, táhle a hluboce, dojemným bučením z hlubin času.

Leoš přemítal a rozhlížel se kolem sebe, tentokrát ne s bezvýhradnou vše odpouštějící láskou, ale pečlivě podmalovanýma očima městské slečinky, co ráda vysedává po kavárnách, třikrát týdně cvičí v tělocvičně a po letech studií se chystá rozjet kariéru, nebo si přinejmenším najít pořádné místo. A díky těmhle cizím unylým očím si poprvé všiml zrezivělého zábradlí, oprýskané omítky, zahrady chaoticky zarůstající vším možným plevelem a březovými nálety. Sundal růžové brýle a naplno si připustil, že voda z kohoutku teče tak rezavá, že v ní nejde ani vyprat a elektřina v celém domě zřejmě co nevidět vyhoří, soudě podle jisker, které provázejí každé vytažení šňůry ze zásuvky. Nyní mu myšlenka, že by tu mohli s Ninou žít, pěstovat brambory a chovat králíky a slepice, přišla absurdní. Ani jeden z nich neuměl hospodařit, on byl rád, když vyměnil žárovku a Nina nerozeznala ovci od kozy. Trvalo by jen pár let, než by jim chalupa spadla na hlavu. Vždycky měli velké plány, zvlášť po pár skleničkách, doživovaných navíc Nininým smyslem pro fabulace všeho druhu, ale když přišlo na věc, nedokázali ani pokácet pár stromů. Žili v tekutém čase – dny plné zábavy jim protékaly mezi prsty, aniž jim na dlaních zůstávalo cokoliv trvalého, a oni začínali každý další den od nuly. Svobodní.

Nebo s prázdnýma rukama.

Záleží na úhlu pohledu.

Ozvala se rána, jak se některý další host sesul z křesla, tentokrát něco zamumlal a několikrát se převrátil, než znovu usnul na koberci.  Vsí projelo první auto. Leoš náhle neměl stání. Cítil, že potřebuje klid, klid a čerstvý vzduch, a tak potichu opustil chalupu i všechny přátele, kteří vlastně nebyli jeho. Neměl tu mezi nimi jedinou spřízněnou duši a čert ví, kde se všichni ti právníci, ošetřovatelky, golfoví trenéři, kadeřnice a realitní makléři v jeho životě vůbec vzali. Všechno to vlastně byli Ninini přátelé, které on vzal za své jen kvůli ní. Naivně věřil, že když má rád Ninu, bude mít automaticky rád i její přátele, ale ve skutečnosti je jen snášel, nikdy si k nikomu z nich nevytvořil bližší vztah. Poslední dobou mu navíc všechny ty řeči o exotických dovolených, nejnovějších typech mobilů a diet, zrcadlovkách, shoppingu a bodyformingu, bazénech, akciích, golfu a béemvéčkách začaly lézt krkem víc než obvykle.

Jediný, koho tu měl on, byl Chinin, kamarád z dětství. Ze začátku, před lety, to vypadalo, že si Chinin s Ninou padli do oka, ale jejich vztah postupně ochládal a v poslední době se sotva pozdravili. Přesto ho Leoš pravidelně zval, Chinin sem jezdil vždycky rád a Leoš nechtěl přijít o nejlepšího přítele, jakého kdy měl a bude mít. Všichni ostatní, kteří tu v chalupě vyspávali své opice, aby mohli zítra vyprávět po kavárnách, že o víkendu zapařili na Šumavě, nestáli za zlámanou grešli.

Leoš se nakonec na své neoblíbenější místo, ke starému hamru, kam chtěl vzít Ninu na zásnubní snídani, vydal, i když ještě včera si maloval úplně jiný průběh. Takhle vyměnil připravený šampus za plechovku Plzně, růžové brýle za sivou realitu, v duchu vystřílel duhové poníky a zlaté motýlky a svobodně, lehčí o břemeno vysněných budoucích závazků, vyrazil ven.

I když těžko říct, jestli by Nina, i kdyby se víkend vyvinul podle původního růžového scénáře, vůbec byla ochotná se s ním ke starému hamru vydat, uvědomoval si s hořkou nově nalezenou upřímností. Trasa vedla asi dva kiláky po silnici stáčející se dolů tak prudce, že to místy vzbuzovalo úzkost, zejména při myšlenkách na zpáteční cestu, a pak se vinula kolem potoka, kde z ní odbočovala pěšina vedoucí krajem lesa a zarostlá trávou a maliním a lučním kvítím. Hned na zemi fialové hlavičky mateřídoušky a černohlávku, nad nimi zvonky a sněhobílé kopretiny a uprostřed žluté květy pryskyřníků. V Leošovi ranní vycházka v trávě zmáčené rosou vzbuzovala rozkoš až fyzickou, pocit volnosti se prolínal s matnými vzpomínkami na dětství, ale hádal, že Nině, i když by se dala zlákat vidinou romantiky, o které by mohla léta vyprávět přátelům, by se vyhlídka na promočené boty a škrábance na lýtkách, vyplacené jen sladkými bobulemi přezrálých malin, příliš nezamlouvala.

Dokázal si to představit velice živě:

„Kdy už tam budeme?“ V nejprudším klesání silnice.

„Ježíš, to jsi nemohl vybrat lepší cestu?“ Na začátku lesa.

„Podívej, jak mám mokré boty, co když se mi zničí, víš, kolik stály? Proč jsi mi neřekl, že tu bude takové bahno.“ Na třístém metru pěšinky.

„Jau, podívej, jak jsem poškrabaná. Já už chci zpátky.“ U prvního maliní.

„V těch malinách jsou červi, no fuj. Proč mě sem vůbec táhneš, měli jsme zůstat doma, já jsem ti to říkala.“

Takhle poslouchal jen cvrlikání ptáčků, ťukání datla a praskání větviček pod podrážkami těžkých bot. Měl by úplně čistou hlavu, nebýt jedné otázky. Proč mu o tom proboha neřekla? Proč mu po třech letech pohodového vztahu zatajila, že je těhotná?

A vědět o tom musela téměř od začátku, usvědčovala ji náhlá abstinence, nevysvětlená nechuť k alkoholu, sexu, cigaretám i večírkům, která teď, ve světle téhle nové informace, začala dávat smysl. Stejně jako únava, depresivní stavy a nepochopitelné změny jídelníčku i rozpoložení.

Leoš se z takové zrady nemohl vzpamatovat. Byla těhotná, měla nálady, jistě, ale stále tomu nerozuměl. Šlo přece i o jeho dítě. Pokud by se něco stalo, jako že se stát muselo, když Nina sáhla k tak drastickému nesmyslnému řešení, byl tu, aby stál při ní. Měl právo být u toho.

Právo i povinnost. Takhle měl dojem, že něco neudělal. Něco, co od něj Nina čekala. Že něco zanedbal, že zklamal a tenhle naprosto iracionální pocit v něm probouzel vztek. Na ni, na sebe, na celý svět.