Nejchladnější zločin

Povídka o detektivkách a "prvním pokusu o vraždu v dějinách Antarktidy" inspirovaná skutečnými událostmi (https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/antarktida-pokus-o-vrazdu-rusove-polarnici.A181031_135422_zahranicni_baje).  

Detektor se standardně rozječel. Umělý kyčelní kloub ze švýcarského sanatoria. Ivan Ivanovič automaticky předložil kufřík obsahující striktně pouze dokumenty a poté stoicky absolvoval osobní prohlídku, mávat potvrzením lékaře o implantátu už ani nezkoušel, potřetí se prokázal průkazem obhájce a navrch předhodil předběžné opatření soudu. A dvacet rublů. Teprve po absolvování všech těchto rituálů byl hoden vstoupit do útrob petrohradské věznice.

Kauzy ex offo už dávno přenechával koncipientům, nicméně tohle byl případ tak zvláštní, že vytrhl Ivana Ivanoviče z letargie zavedeného advokáta těsně před penzí, který už všechno viděl a ještě více slyšel, a donutil ho po několika měsících opustit pohodlí kanceláře a absolvovat všechny ty směšné vstupní procedury (naposled šlo o manžela jedné vzdálené sestřenice, kterému bohužel nepomohl najít žádné přilehčující okolnosti, které by ho zbavily odpovědnosti za zastřelení šéfa a jeho milenky, bez ohledu k nechutnostem, ke kterým ho šéf, místní drogový bos, údajně nutil).

Tentokrát Ivana Ivanoviče nezvedla záležitost rodinná, ale záležitost velice zajímavá. Nebo spíš groteskní. A to, co se okolností - s podobnými se ve své praxi ještě nesetkal ani on, ani žádný z kolegů – tak motivu týče. Ivan Ivanovič byl na Sergeje, svého budoucího klienta, upřímně zvědavý, což byl mimochodem pocit, který ve vztahu ke své praxi nezažil léta.

Dozorce uvedl Ivana Ivanoviče do návštěvní místnosti a, vzhledem k proběhlému všimnému, mu dokonce naservíroval kávu. Na druhé straně místnosti se otevřely dveře a vstoupil on, Sergej. Vypadal mnohem mírněji a inteligentněji, než si ho Ivan představoval. Dalo se tušit, že na polární stanici nezaměstnají žádného neandrtálce, ale na druhou stranu se nedalo čekat, že bude někdo, kdo se ve svých padesáti živí jako provozní elektrikář, působit tak uhlazeně a sympaticky. Svalnatá postava muže v nejlepších letech, který o sebe dbá, decentně prošedivělé vlasy přerostlé ležérně do čela, pevný stisk, neuhýbavý pohled tmavých očí sršících energií. Ivan mu instinktivně nabídl svoji zatím nedotčenou kávu, aby se Sergej cítil lépe a ten s gestem vděku přijal. Tím se rázem stal ještě sympatičtějším. Právě takové maličkosti zakládají důvěru mezi právníkem a jeho klientem. Drobnosti, jako je káva nebo úsměv v pravou chvíli, a ne komisnost a paragrafy odříkávané důležitě z patra.

„Tak povídejte,“ vybídl Ivan Sergeje po vyřízení prvotních formalit.

„Nevím, kde mám začít…“

„Nejraději úplně od začátku…. rámcové informace znám z tisku, minulý týden jste obsadil všechna zpravodajství, ale zdá se to celé tak neuvěřitelné….“

Sergej se začervenal a zaprotestoval. „Neuvěřitelné se to zdá tady odsud, ale kdybyste v té bílé nicotě strávil jen měsíc, pochopil byste. A já tam byl čtyři roky.“

„Elektrikář na polární stanici. Jak jste se tam vůbec ocitl?“

„Nečekaně a tragicky mi zemřela žena, v prosinci už to bude pět let. O prázdninách se jí poprvé udělalo špatně a o vánocích už jsem byl po víc než dvaceti letech manželství sám. Rakovina.“ Bylo poznat, jak těžko se o tom Sergejovi mluví, i po tolika letech. „V únoru jsem usoudil, že musím od základů změnit svůj život, abych se neupil k smrti. Antarktida mne fascinovala už jako kluka – ta čistota, klid a všechny ty dobrodružné příběhy, Shackleton, Běhounek, Nobile…“

„…nedávno objevili jednu z lodí Franklinovy výpravy….“

 „Franklin – muž, který jedl vlastní podrážky. To byl další z nich. Ze sto třiceti členů jeho poslední výpravy nepřežil ani jeden, našli jen pár mumifikovaných mrtvol, vyhublých na kost a plných olova. Prý z konzerv. Jeho loď, Erebus, objevili nedávno, zrovna v době, kdy ženě diagnostikovaly toho raka.“

Ivan Ivanovič soustrastně přikývl. Pak se rozpomněl. „A předloni našli tu druhou. Terror.“

„Vidím, že jste taky fanda. Jako já. Tyhle příběhy mne fascinovaly celý můj život. Ale nikdy jsem se nedostal dál, než vlakem za 60. rovnoběžku. Když mi pak padnul do oka inzerát na obsazení polární expedice, okamžitě jsem se přihlásil. Přiznávám, že jsem byl v tu chvíli pod parou, stejně jako měsíce před tím, počínaje manželčiným pohřbem. O to větší bylo moje překvapení, když mne pozvali na pohovor. Pak už to šlo samospádem: absolvoval jsem fyzické i psychické testy, tentokrát už za střízliva, zařídili mi uvolnění z práce a začal výcvik. Ze tří adeptů jsem nakonec zůstal jako jediný – ten starší nevydržel fyzicky a ten mladší se zalekl času, který by musel strávit v odloučení od rodiny, já jediný se neměl ke komu vracet. Zvítězil jsem kontumačně.“   

Hořce se pousmál.

„Teprve na místě jsem si uvědomil, že není zas tak o co stát. Sněžné pláně jsou nádherné, ale nemůžete je obdivovat moc dlouho, aniž byste přišel o oči. A hledat klid na stanici, ve které je na několika desítkách metrů namačkáno několik desítek polárníků, bylo hodně naivní. Musel jsem být k dispozici ve dne v noci a se skromným vybavením řešit neřešitelné, takže ze stanice jsem se mohl vzdálit maximálně na několik desítek minut. To by ještě šlo. Stačilo zajít mimo dohled a už jsem si připadal jako Francis Crozier. Alespoň první dva roky, než se mi ten pohled omrzel. Horší byla ta nebetyčná nuda. Ze začátku jsme ji zaháněli kartami a povídáním, když jsme vyčerpali všechna témata, vytáhli jsme šachy a učebnice angličtiny, ale to už jsme si navzájem začali lézt na nervy. Ponorková nemoc se nám nevyhnula, ať jsme byli vycvičení a teoreticky připravení sebelépe. Začaly hádky kvůli ničemu, deprese, naschvály a skupinové averze. Když někdo vstal výjimečně s dobrou náladou, ostatní nelenili a okamžitě začali pracovat na tom, jak mu ji pokazit. Já mimochodem nebyl výjimkou. Jediná možnost, jak se nezbláznit, bylo zalézt si do své kajuty, jak říkáme ložnicím, – ta moje měla mimochodem 2x2 metru, takže si teď v cele připadám jako v luxusním hotelu - a číst si. Ponořit se na pár hodin do svého vlastního světa.“

Sergej povzdechl a začal těžko hledat slova, všechno si teprve srovnává sám v sobě, odhadoval Ivan. Protože před ním neseděl žádný primitiv, který podlehl instinktům, ale zjevně inteligentní člověk, dohnaný osudem do krajností. Částečně osudem a částečně svým přičiněním. Zvážil svůj život, udělal aktivní krok a přihlásil se na absurdní misi, čímž se odlišil od většiny populace, která by v jeho případě zvolila pasivní dumání nad sklenicí. Sergej spáchal čin v existencialistickém slova smyslu a teď nesl jeho následky. Nutno říct, že zatím s existencionálním stoicismem, který byl z velké části dán podobností věznice a polární stanice. Rozdíly byly ryze kosmetické.

„V té době jsme byli na polární stanici třetím rokem a tehdy to začalo. Respektive začalo to mnohem dřív, když o tom teď zpětně přemýšlím, byla tam spousta náznaků, ale v té chvíli jsem je nedokázal interpretovat. Ani jsem nad nimi nepřemýšlel. Prostě jsem to bral tak, že údržbář Oleg je debil. Ne že bych o tom někdy přemýšlel, ale teď si říkám, že mi byl nesympatický od první chvíle, co jsem ho potkal. Nemá smysl pro humor. Povyšuje se nad ostatní. A přitom si nevěří.“

„Takhle byste mohl popsat většinu politiků.“ Neodpustil si Ivan Ivanovič. Pak se své poznámky zalekl. Určitě je odposlouchávají. Sice už není stalinský režim, nicméně… opatrnosti není nikdy nazbyt.

„Možná máte pravdu, nicméně, co mi není rovno... a Oleg mi rovný byl. Nejen, že jsme museli často spolupracovat, navíc měl ložnici hned naproti mé. Vzhledem ke svému jistě chudému duševnímu světu se pekelně nudil, což zaháněl návštěvami ostatních polárníků, které se vzhledem k jeho všeobecné neoblíbenosti, podobnosti našich pracovních pozic a v neposlední řadě umístěním našich ložnic smrskli na lezení do té mojí. A otravné rušení. Neměl jsem klid na čtení. Brzy jsme se navzájem nesnesli. Abyste to pochopil, měl bych zmínit, že trpím slovní slepotou. Od úrazu v mládí jsem středně těžký dyslektik. Proto jsem taky skončil jako elektrikář. Nejsem schopný vnímat text, ale ještě stále si pamatuju tu radost z příběhů, kterou jsem okusil mezi šestým a patnáctým rokem, než jsem tak nešťastně spadl z motorky. Džug a Geg, Jack London, pán prstenů, Mayovky, Verneovky, Daniel Defoe… celý můj život se zdaleka nemohl srovnat ani s jedním z těch příběhů.“

Ivan Ivanovič se při vyslovení známých jmen, která tak dlouho neslyšel, na chvíli zas ocitl v kouzelné krajině dětství – držel palce, aby Old Shaterhand dorazil včas ke spřáteleným indiánům, strávil sedm týdnů s trosečníky na kře ledové, baterkou si nesvítil po peřinou, ale ocitl se v jeskyni Robinsona Crusoa bloudícího v malarických horečkách a uprostřed letní paseky se třásl chladem, když se vžíval do Londonových polárníků umírajících hlady. Ale všechno tohle už bylo pryč, dávno pryč.

„Ale Sergeji, literární příběhy mají sílu jen v určitém věku, dokud se dětem vyvíjí obrazotvornost. Od třiceti už si přečtete tři knihy za rok, a to jen když se nudíte.“ Ivan mluvil z vlastní zkušenosti. Jako kluk byl také vášnivým čtenářem, ale v posledních desetiletích, ani si nevšiml jak, se ustálil na jednom románu o dovolené a druhém přes zimu a víc knih přečetl jen, když byl hospitalizován v nemocnici.

„To tvrdíte vy.“ Sergejovi zablýskaly oči hněvem, a Ivan si ho konečně dokázal představit, jak v afektu vráží nůž do toho debila, který mu brání ve čtení příběhů, které by ho přenesly do jiných světů spolehlivěji než vodka. Ale hádat s klientem se rozhodně nehodlal, alespoň ne dřív, než mu vypoví celý příběh, tak nasadil smířlivý tón.

„Dovedu pochopit, že jste po čtyřech letech v uzavřeném prostoru hledal únik v dobrodružných příbězích…“

„Které mi od mých patnácti unikaly, kvůli té mé pitomé neschopnosti přečíst tři písmena v kuse. Než jsem odjel na výpravu, slíbil jsem si, že každého půl roku přečtu stůj co stůj alespoň jednu knihu, abych se zlepšil.“

„Pravidelné cvičení. To funguje?“ Podivil se Ivan Ivanovič.

„Do určité míry.“ Obhajoval Sergej tvrdošíjně svůj názor. Před Ivanem nebo před sebou? Zjevně to pro něj bylo další bolestné téma. „Musí. Když tomu dáte čas. Neumíte si představit, jak hloupě v dnešním světě vypadá člověk, který si není jistý při čtení. A nuda prázdného času na polární stanici mi poskytla prostor, jak se tohohle handicapu zbavit. Rozhodně je to jistá možnost. Není vyloučené, že by pravidelné cvičení mohlo pomoct.“

Jistá možnost. Stejně jako není vyloučené, že zelený zákal zastavíte pravidelným cvičením očních svalů. Nebo že se vyléčíte z rakoviny pitím celerové šťávy. Prostě není úplně vyloučené, že to pomůže. V každém případě to neuškodí.

„Výprava byla plánovaná na pět let, tak jsem si přivezl deset knih. Byly to jediné knížky na stanici, všichni měli čtečky, ale kniha je kniha, tak o ně byla rvačka. Postupně je přečetli všichni. Kromě mne. Bavili se o nich večer nebo u jídla, ale jen v obecné rovině. Kromě Olega. Ten byl schopný hodinu vyprávět děj knihy, kterou všichni znali, protože ji přečetl on. Nejdřív to byla jen omezenost, ale později už to dělal naschvál. Když vyzradil, jak dopadne Král krysa a Noční hlídka, ještě jsme to zkousl. Dokonce jsme je i dočetl. Ale loni jsem přešel k detektivkám, začal jsem Psem baskervilským, byl jsem ve třech čtvrtinách knihy, ale pak mi Oleg prozradil vraha, já knihu odložil, po čtyřech měsících čtení a už jsem se k ní nedokázal vrátit. Ztratila veškeré kouzlu. Ale nedalo se nic dělat, už mi zůstaly jen detektivky. Další, Agathu Christie, jsem začal číst v červenci tajně, aby Oleg nevěděl, četla se moc pěkně…“

„Taky dyslektička, jednoduché věty.“ Podotkl Ivan.

„Zkrátka to bylo napínavé a už mi chyběly do konce jen tři kapitoly, po roce bych konečně dočetl další knihu, načež přijdu k večeři a tam Oleg vykládá, že je to jedna z nejlepších detektivek na světě a když mě uvidí, ještě rychle přihodí, kdo je vrahem. Prostě jsem to nevydržel, popadl nůž, který ležel na stole, a ve vzteku jsem ho bodl.“

Ivan pokýval hlavou. Už se dokázal do situace vžít, motiv, který mu před chvílí připadal absurdní, získával obrysy. „A o kterou knihu přesně šlo?“

„Deset malých černoušků.“

Teď už byl Sergejův motiv Ivanovi jasný naprosto. Ale obhajoba se na tom postaví jen těžko.

--- - - -

Detektor se standardně rozječel i o šest měsíců později, když se Ivan Ivanovič vydal sdělit Sergejovi předběžný výsledek soudního jednání, při kterém mu hrozilo až patnáct let vězení. Stále stejný umělý kyčelní kloub ze švýcarského sanatoria. A k tomu nové zprávy pro Sergeje. Sergeje s pověstí jednoho z nejšílenějších Rusů současnosti, jak se na Sergejově příběhu vyřádila média.

„A ještě bych tu pro vás něco měl.“ Sdělil Ivan Ivanovič na závěr děkujícímu Sergejovi a otevřel kufřík, který tentokrát kromě dokumentů obsahoval i tři knihy, které Ivan Ivanovič včera pečlivě vybíral a teď je se stejnou pečlivostí vyskládal před Sergeje.

„Jsou tři. Tři na následujících dvanáct měsíců, které tu strávíte. To je výzva, tři knihy jste za jeden rok ještě nikdy nezvládl. Vražda v Orient-expresu. Zkouška neviny. Vražda Rogera Acroyda. Čtěte. Vsadím se, že vraha neuhodnete ani v jednom případě. A ručím vám za to, že v příštích dvanácti měsících vám zápletky nikdo nevyzradí.“