Případ nenaleznutelného zlata

Další příběh Velkého detektiva - detektivní povídka oceněná Cenou Sherlocka Holmese za rok 2016.....

Bylo ještě za mých mládeneckých časů. Právě jsme s mým přítelem Sherlockem Holmesem snídali v Baker Street výborné ledvinky, které nám připravila bytná paní Hudsonová, když do pokoje vpadnul inspektor Lestrade. Jeho neoholené tváře i kruhy pod očima svědčily o nejméně jedné probdělé noci, takže Holmes velitelským gestem umlčel jeho pokusy o vyprávění a nejprve mu pokynul ke stolu. Po vydatné porci ledvinek se Lestradovi vrátila barva do tváří a u druhé kávy s vdolečkem už vypadal zase ve své kůži. 

„A nyní nám, milý Lestrade, prozraďte,“ promluvil Sherlock Holmes srdečně a nacpával si lulku tabákem, který z důvodů známých jen jemu samotnému uchovával ve špičce čínské trepky. „Jaký problém vás tak sužujete, že kvůli němu cestujete přes celou zemi?“

„Jak víte, že jedu přes celou Anglii?“ podivil se Lestrade a dolil si již třetí šálek silné koloniální kávy.

„To je prosté,“ pousmál se Holmes přes tabákový dým pokojně mu stoupající kolem tváří: „Dle vašeho vzevření soudím, že jste se již dva či spíše tři dny neholil. A to může mít u gentlemana vašeho formátu jedinou příčinu – a to jsou bídně vybavené vagony v našich vlacích. Želbohu často nejen, že neteče voda, ale stává se, že některé vozy nedisponují ani řádnými umyvadly, u kterých by se bylo možné oholit. Na rozdíl od lodí. Kdybyste přicestoval z kontinentu, byl byste jistě upravenější.“

Lestrade se poprvé od svého příchodu zasmál: „Máte úplnou pravdu, Holmesi. Předevčírem na večer jsem se vydal po East Coast Main Line do Aberdeenu, tam jsem strávil den bezvýsledným pátráním a večer jsme se impulsivně rozhodl vyrazit zpět do Londýna a požádat o pomoc vás. Tentokrát vlakem společnosti West Coast, byl sice o pár desítek minut rychlejší nicméně s ubohým zařízením. A hned z nádraží jsem spěchal za vámi, což snad omluví můj stav. Tato vaše schopnost logické dedukce, jakou jste právě prokázal, je přesně ten důvod, proč za vámi jedu přes celou zatracenou zem.“

„Jsem sice obdařen jistými schopnostmi, jejichž přičiněním mám za sebou pár skromných úspěchů, ale nejsem si jist, budou-li postačovat tak znamenitému vyšetřovateli, za jakého vás považuji,“ Holmes byl toho rána nezvykle, až absurdně skromný. „Nicméně udělám vše proto, abych vám byl nápomocen, jak nejlépe budu schopen. Prozradíte nám teď, o co jde?“

„O národní bezpečnost,“ prohlásil Lestrade vážně: „Ve Skotsku v posledních letech přibývá nacionalistů, kteří volají po odtržení od unie. Jako by jim nestačilo zrušení Act of proscription v sedmdesátém druhém – od té doby si mohou po libosti pořizovat nejen sukně, ale pohříchu i zbraně. Zatím o nich nebylo příliš slyšet, protože povětšinou se jedná o vesnické rolníky bez vzdělání, financí i větších schopností zorganizovat cokoliv náročnějšího než dožínky, nicméně tyto hlasy sílí a poté, co byl jmenován Ministr pro Skotsko a navíc ještě teď, kdy se mluví o zavedení Skotská kanceláře, získávají i jakési oficiální zaštítění. Ke všemu se téhle keltské periferii podařilo si získat podporu na kontinentu a to nejen politickou, ale i finanční. Z nejmenované evropské země jim posílají zlato a nacionalisté se za ně začínají vyzbrojovat. Díky spojce na kontinentu se nám podařilo zjistit, jakým způsobem se zlato dostává do země….

„Lodí,“ přerušil Holmes Lestrada.

„Samozřejmě,“ přikývl Lestrade. „Na francouzské obchodní fregatě La Liberté.“

„Jak jste na to u všech všudy přišel, Holmesi?“ podivil jsem se.

„Dedukce, milý příteli, prostá dedukce,“ ušklíbl se Holmes poněkud potměšile, zabafal z dýmky, a když viděl, že se stále nejsem schopen dovtípit, dodal: „Jakým jiným způsobem ostatně byste chtěl dostat něco na ostrovní kontinent, jakým je naše stará dobrá Anglie, než po moři?“

To byla ode mě opravdu nedovtipnost, nicméně mě může omluvit, že moje mysl, navíc stále ještě zastřená ranním oparem, byla natolik pohlcena inspektorovým líčením, že nedokázala pracovat tak logicky jako jindy. Holmes moje inteletuální selhání naštěstí dál nekomentoval a Lestrade pokračoval:

„Fregata pravidelně dvakrát týdně vozí z přístavu Calais uleželé sýry, vyhlášená vína z Bordeaux, foie gras z jejich vykrmených kachen, hořčicia další francouzské pochutiny pro skotské obchodníky. V Aberdeenu pak naloží naopak whisky, sladkosti nebo jehněčí. Od našich přátel z Francie jsme obdrželi depeši s jasným důkazem, že s poslední zásilkou z Calais má dorazit i větší množství zlata. Proto jsem tak spěchal do Abeerdenu. Moji lidé loď zadrželi, než doplula do přístavu, a když jsem dorazil, měli ji probranou od podpalubí po nejvyšší stěžeň, ale po zlatě nikde ani památky. Já osobně její prohlídce věnoval včera celý den a nikde nic. Kachní játra a sýry začínají zapáchat a kapitán nám vyhrožuje diplomatickou stížností, pokud loď okamžitě nepustíme do přístavu. Při tom já mám v ruce jasný důkaz, který vám můžu poskytnout, že zlatý kontraband je někde na lodi.“

„Důkazu není třeba, pokud mu věříte vy, bude nezpochybnitelný,“ Holmes odložil dýmku a z kapsy županu vylovil notýsek: „A prozaďte mi – víno se na La Liberté dováží v lahvích nebo v sudech?“

„Pouze v lahvích, uskladněných ve speciálně upravených policích v podpalubí. Loď není velká a sudy by v nákladovém prostoru ani nebylo kam umístit.“

„Dobře,“ pokýval Holmes hlavou. „A hořčice se vozí v jakých nádobách?“

„V kameninových. Stejně jako paštika z kachních jater a zvěřinové teriny.“

Nerozuměl jsem Holmesovým dotazům ani za mák, stejně jako Lestrade soudě podle jeho nadzdvihlého obočí, ale po minulé zkušenosti jsem otálel se zbytečnými dotazy.

„Dobře tedy. Pošlete svým lidem telegram, že mohou nechat vyložit všechny sýry a nezpracované maso, byla by škoda, kdyby přišlo nazmar a takové pochoutky jako jsou kachní játra by byla škoda obzvláštní, a dále vše, co je v koších, kádích nebo jiných dřevěných nádobách či v kamenině, ale v každém případě ať v lodi zůstane veškeré sklo a porcelán. Odpočiňte si, my s Watsonem se zabalíme, pro jistoru oholíme a sejdeme se s vámi večer u nočního vlaku do Skotska.“

 *  *  *

V devět hodin večer jsme nasedli do vlaku East Coat a po cestě jsem pochopil, proč Lestrade dorazil ráno v tak žalostném stavu. Vlak sice uháněl svižně a dunění jeho kol, jakmile nabral rychlost, bylo pravidelné jak hodinky, ale umyvadla v toaletních komůrkách byla tak malinká, že si v nich člověk sotva svlažil ruce a to pouze za podmínky, že právě tekla voda, což žel nebylo pravidlem. Nicméně Holmes seděl celou dobu pohroužen v takové zamyšlení, že jistě nic kolem sebe nevnímal. Když už mi to nedalo a krátce jsem si postěžoval, odvětil pouze, že rychlost je pro nás v tuto chvíli přednější než pohodlí a že nenechá shnít kachní játra jen kvůli tomu, abych si mohl opláchnout obličej, pak si zaklínil špičky prstů do sebe, jak to měl ve zvyku, když se zahloubal nad nějakým problémem a nepřítomně se zahleděl před sebe.

Obrnil jsme se trpělivostí, opřel se co nejpohodlněji a vzápětí jsem musel usnout, protože když jsem se pod tíhou Lestradovi ruky spočívající na mém rameni probudil, za okny vlaku již svítalo a všichni tři jsme vystoupili do čilého ranního ruchu aberdeenského nádraží.

„O dvacet pět minut dříve,“ pohlédl Holmes spokojeně na nádražní hodiny: „Taková přesnost už stojí za trochu toho pohodlí, co říkáte milý Watsone?“    

Nezbývalo mi než souhlasit.

Se snídaní jsme se nezdržovali, pouze jsme v rychlosti pojedli u pultu nádražního prodavače typické skotské haggis, a první drožkou jsme se vydali do přístavu. Tam už čekali Lestradovi lidé, kteří nás na poněkud vratkém člunu převezli k La Liberté, osaměle kotvící asi půl míle od doků.

Na fregatě, kromě policistů stále bezvýsledně pátrajících po zlatém pokladu, zůstal jen kapitán, řádně rozezlený, zbylá posádka dostala už dávno volno a zmizela pátrat naopak po skrytých pokladech skotského přístaviště.    

Jakmile jsme vstoupili na palubu, kapitán začal vykřikovat něco o „demande de dommages intéreste“ a „brutal bandits“, dokud ho Lestrade neumlčel nečekaně plynulou francouštinou.

Holmes si krátce prohlédl palubu, aniž věnoval jediný pohled stěžňům či kapitánskému můstku a s hlavou kvůli své výšce skloněnou, sestoupil do podpalubí. Následoval jsem ho tak rychle, že jsem se dole málem zalknul pachem ztuchlého sýra a vinné plísně.

Než jsem se v příšeří rozkoukal, Sherlock Holmes se již s nadšením rozmachoval kolem sebe.

„Watsone, vidíte to? Být labužníkem, byl bych tu v sedmém nebi.“

Já jeho nadšení nesdílel. Koláče sýrů, kýty pršutů, paštiky, sušenné klobásky, koření a další pochutiny a navrch samozřejmě nespočet lahví s vínem. Lahve, lahve a zase lahve, lesknoucí se v šeru podpalubí.

Holmes otevřel jednu z hromady skleněných nádob a přičichl k obsahu.

„Hořčice Bornier, nemýlím-li se,“ podal mi ji. „Jedna z nejlepších na světě, vyráběná podle stejné receptury už od roku 1816 a uskladňovaná zásadně ve skle. Nicméně pro jistotu prohlédněte všechny ostatní, zda vypadají stejně.“

Pokynul na hromadu a sám pokračoval do nitra lodi. Když jsem s největší pečlivostí prohlédl všechny nádoby – mimochodem všechny obsahovaly tu samou hořčici – vydal jsem se za Holmesem. 

Stál před hromadou sklenic s foie gras, jednu z nich držel v ruce a skrz naskrz prosvěcoval svíčkou. Nebyl jsem si jist, zda mě vnímá, ale po chvíli prohodil: „Vypadá to, že opravdu obsahují jen husí játra. Nicméně jednu ochutnáme, jen pro jistotu…“

Odloupl voskované plátno, kterým byla sklenice uzavřena, opatrně očichal obsah, pak bůhvíodkud vytáhl malou stříbrnou lžičku a s chutí se pustil do jejího obsahu.

„Dejte si také, Watsone, je to výtečná pochoutka,“ otřel si mastná ústa, podal mi lžičku a ušklíbl se: „Vzhledem k tomu, že mám ještě v živé paměti chuť těch příšerných haggis, nedivím se, že Skoti dovážejí jídlo z Francie. Neupejpejte se, je to v rámci vyšetřování,“ pobídl mě, když viděl, že se do otvírání dalších jater příliš nehrnu. „Vemte nějakou sklenici odzadu a řádne očichejte obsah, než se do něj pustíte, nerad bych vás měl na svědomí.“

Játra byla výtečná a už jsem začínal tušit, že Holmes se domníval, že zlato je pašováno v potravinách, předpokládal jsem ve formě zlatých cihliček či prutů, jak se tak zlato obvykle skladuje, takže jsem využil svých dedukčních schopností a obrátil jeho pozornost rovnou ke kýtám sušených šunek.

„Mám za to,“ prohlásil jsem skromně, i když jsem si byl čím dál jistější: „Že pokud pořádně prohlédneme tyto kýty, objevíme zářezy, do kterých budou vmáčknuty zlaté cihly, či ještě spíše pruty.“

„To už by bylo jednodušší je skrýt do sýrů, jejichž povrch je povoskovaný,“ Holmes k mému zklamání jen mávl rukou. „Milý Watsone, opravdu předpokládáte, že něco takového Lestrade a jeho lidé už dávno neprověřili? Za jaké budižkničemy je to považujete. Kdepak, zde máme co do činění s mnohem důmyslnějším způsobem ukrytí cenného kovu. Přestaňte se zaobírat jídlem a obraťte svou pozornost spíše na nápoje.“

A vína tu bylo požehnaně – lahve ležely vyskládané na důmyslných policích zabezpečeny proti pádu i v případě, že se fregata citelně nakloní. A byly jich tu stovky, ne-li tisíce. Pokud by chtěl Holmes každou z nich jen prohlédnout, strávili bychom v podpalubí týden.

Ale detektiv se lahví ležících na policích ani nedotkl a zamířil rovnou k zaprášené hromadě dřevěných beden v nejzašším rohu. Pomáhal jsme mu vypáčit víko – ve třech bednách byly lahve se starým koňakem, uzavřené korkovými špunty zalitými voskem, podobně jako víno. V poslední bedně stály  dva tucty temně hnědých vinných lahví se skleněnými zátkami. Holmes jednu z nich vytáhl a přečetl etiketu: „Pinot blanc. Bílé víno, mimochodem moje oblíbené. To je opravdu zvláštní, co o tom soudíte vy, milý Watsone?“

Podal mi láhev, která mi téměř vyklouzla z ruky, jak mne překvapila její váha. Prohlédl jsem ji ze všech stran a dával si pozor, abych ji nerozbil – víno se skleněnou zátkou bude jistě vzácné.

„Do lahví typu bordeaux se většinou lahvuje červené, pokud mě moje chabé someliérské znalosti neklamou.“

„Zcela správně,“ přikývl Holmes. „A z váhy lahve soudíte co?“

„Vzhledem k nezvyklé tíze musí být sklo o dost silnější než je obvyklé. Zřejmě aby lahev byla co nejodolnější….“

„Takže podle vás je váha způsobena tloušťkou skla?“

„Určitě.“

„Tedy dobře. Jestli vás mohu poprosit, vemte lahev sebou a opatrujte ji jako oko v hlavě.“

Na čerstvém mořském vzduchu odchytil Holmes Lestrada nešťastně bloumajícího po palubě a bezvýchodně nahlížejícího do všech možných i nemožných zakoutí.

„Prozraďte mi, inspektore, jestli fregata vozí i drogistické zboží?“

Lestrade zavrtěl hlavou: „Jen potraviny. Drogistické a zejména kosmetické přípravky se dovážejí přímo z Paříže.“

„Až sem do Aberdeenu?“

„Hlavně do Londýna, ale i do Aberdeenu… teď tu právě jeden takový náklad zakotvil… lidé jsou tu chudší, ale po francozských parfémech a krémech, jakož i čistidlech je u žen velká sháňka.“

„To mě nepřekvapuje, ženy jsou stejné po celém světě. Raději budou týden hladovět než aby si odepřely krém slibující zjemnění pokožky nebo vodičku na snadnější vycídění podlahy. Myslíte, že byste mě mohl dostat i do téhle lodě?“

To samozřejmě bylo v Lestradově moci, takže jsme se během pár chvil ocitli v dalším podpalubí, ve kterém tentokrát nebylo po zatuchlině ani památky – vůně vanilky, levandule, kafru, mýdla a pudru přebíjely i pach moře. Holmes ale voňavkám, krémům, barvám na tváře, vonným olejům a dalším nespočetným přípravkům krášlícím něžné pohlaví nevěnoval nejmenší pozornost a zastavil se až u tmavých skleněných nádob označených lebkou a zkříženými hnáty.

„Kyselina dusičná… a ještě by tu někde měla být… čistič vodního kamene, to by mohlo být, ano, tady, kyselina solná. Výborně. Takže víme všechno.“

Holmes si vzal od každé z lahviček jednu a vystoupal na palubu. Tam si vzal stranou Lestrada:  „Už jsem zjistil vše, co potřebuji. Námořníci můžou začít vykládat zboží z obou lodí. Zdržení lodí svalte na celní problémy, aby námořníci nepojali podezření. A z La Liberté vyložte bednu vín se skleněnými uzávěry a pošlete je do Londýna. Všechno ostatní můžete pustit do přístavu.“

„Nemůžu říct, že bych vás chápal, milý příteli,“ zakroutil Lestrade hlavou: „Ale udělám vše, jak jste řekl. Jste má poslední naděje.“

„Výborně,“ odvětil Holmes. „Tady už jsem vše viděl. S Watsonem se vrátíme nejbližším vlakem do Londýna, mám vše, co jsem potřeboval a další porci haggis by už můj žaludek nemusel zvládnout. A vy, až tu budete hotov, nás lakavě navštivte na Baker Street, kde vám nejen předvedu malý chemický pokus, ale navíc nabídnu i chutnou domácí stravu.“

*  *  *

Další den přišel telegram oznamující Lestradův příjezd ze Skotska.

„Mohl by tu být v osm hodin večer, pokud dorazí rovnou z nádraží, což předpokládám, “ zabafal Holmes spokojeně z dýmky: „Zazvoňte laskavě na paní Hudsonovou a požádejte ji, ať na osmou připraví svůj vynikajícící Shepherds Pie …. nebo ještě raději Cottage Pie… jehněčího bude mít inspektor po několika dnech ve Skotsku jistě plné zuby.“

A můj přítel se nezmýlil ani v takových mimořádně bezvýznamných detailech – Lestrade dorazil deset minut před osmou a spořádal hned dvojitou porci zapékaného hovězího. Nicméně jeho zachmuřenou náladu nespravila ani výtečná večeře, ani neméně výtečné chery, která Holmes následně podával.

„Co tak sklesle, drahý příteli?“  otázal se Lestrade, když jsme se všichni tři uvelebili v křeslech u krbu.

„V Aberdeenu jsem nepochodil ani v nejmenším. Po zlatě stále ani památky. A bez něj…“

„Bez něj nemáte případ, to chápu…“ Holmes se přesunul k rohovému stolu, u kterého obvykle demonstroval rozmanité chemické pokusy a zapálil laboratorní hořák.

„Bunsenův kahan,“ vysvětloval nám didaktickým tónem, mezitím co reguloval plamen, až zmodral: „Vypůjčený laskavě od kolegů Oppela a Janouzska přímo z chemické laboratoře Královského institutu. Přívod plynu v něm je opatřen postranními okénky, jež lze posuvným diafragmatem zmenšit nebo i docela uzavřít. Otevřeme-li pak okénka tak, že vzduch vzsátý spodem se může míchat se svítícím plynem, ubude následkem rychlého spalování uhlíku jasnosti plamene a přibude značně výhřevnosti. Plamen pak nabude modravé barvy.“

Zpoza stolu vytáhl vinnou lahev a gestem snad až zbytečně teatrálním ji předvedl Lestradovi: „Jedna z lahví z bedny uložené v podpalubí La Liberté, vzpomínáte? Její neobvyklou tíhu připsal Watson silnému sklu.“

Holmes s jistými obtížemi vytáhl zábrusnou skleněnou zátku a do kádinky odlil asi tři deci oranžové tekutiny.

„Vida,“ prohlásil Holmes.

„To nevypadá na víno,“ hlesl jsme. Napjatě jsme sledovali, jak se tekutina nad kahanem vypařovala, až na dně misky zbyl jen oranžový prach, podobný cihelnému.

Lestrade zavrtěl hlavou: „Dobře, v lahvích nebylo víno, ale nějaký zatrolený lektvar, nicméně to stále neřeší můj problém se ztraceným zlatem.“

„Ne ledajaký lektvar příteli, ale voda zcela nasycená vysoce rozpustným chloridem zlatitým,“ usmál se Holmes: „Nyní sledujte, co se stane, když ho zahřeji.“

Holmes přesypal prášek do tavícího kelímku a zahříval. Když nám kelímek předvedl, na dně zbyl valounek, sice zmatnělý, ale beze vší pochybnosti z ryzího zlata.

„Jak jste to u všech všudy dokázal,“ vykřikl Lestrade v úžasu, který nebyl o nic menší než můj.

„Jde o zcela jednoduchou chemickou reakci. Stačilo si uvědomit, že zlato není na fregatě pašováno v pevném skupenství, jinak by ho policista vašeho formátu dávno objevil,“ usmál se Holmes: „Zlato nejsnáze rozpustíte v lučavce královské, což je směs kyseliny solné a dusičné v poměru tři ku jedné. Lučavku je nutné připravovat za čerstva, aby uniklo co nejméně reaktivního chloru, proto jsme se sháněl po kyselinách. Při rozpouštění se uvolňují nitrózní plyny, takže reakci nelze provádět v uzavřených protorech, což by vám mohlo pomoct při hledání pašerácké laboratoře, ale poté poměrně rychle vznikne oranžový roztok chloridu zlatitého se zbytky kyselin, jež lze oddestilovat zahříváním, až do podoby prášku, který je snadno rozpustný ve vodě. Jak se pak dostanete zpátky ke zlatu jsem vám právě názorně předvedl. Takže opravdu nic složitého.“

„Ale jak jste u všech všudy přišel na to, v které z těch stovek lahví zlato hledat?“

„Logickou dedukcí, příteli. Nejprve jsem vyloučil všechny nádoby z kameniny či porcelánu, protože by je zbytky kyselin ve sloučenině mohly narušit, takže k převážení nebyly vhodné. Pak jsem z toho samého důvodu vyloučil všechny lahve uzavřené korkem. Takže když jsem objevil bednu lahví se skleněnými zátkami, navíc údajně obsahující bílé víno, přestože do hnědého skla typu bordeaux se stáčí výhradně červené, bylo vše jasné. A navíc si musíte uvědomit, že ve čtvrtině galonu, což je objem jedné lahve, rozpustíte téměř celou libru zlata.“

„Takže lahev je pak o polovinu těžší,“ dovtípil jsem se konečně.

„Přesně tak. Proto bych inspektorovi doporučil, abyste si na odnos bedny lahví do Královské laboratoře povolal pomocníky. Pánové Oppel a Janouzsek už je očekávají. A my si zatím můžeme otevřít lahev opravdového Pinot blanc a ochutnat k němu sklenici foie gras, kterou jsem si, samozřejmě čistě v rámci pátrání, dovolil odnést z neblahé La Liberté.“