Ty nejlepší úmysly

Mírně paranoidní povídka k Novému roku :-) Karlova manželka sice u soudu tvrdila, že odešla proto, že Karel začal pít, ale on si jasně vzpomínal, že pít začal až po rozvodu.

A dokud chodil hákovat, stále se ještě držel. Pořádně se do toho obul, až když ho z kolbenky vyhodili, ne za to, že vystartoval na mistra, ale za alkohol, který následně nadýchal, pitomej zbytkáč, pokrytci. Stejně se na něj domluvili a nakonec jim to vyšlo, vyštvali ho. Ten blbeček mistr Karla nesnášel odjakživa. A ředitel byl debil. A bezpečák hajzl.

Karel byl vyučený zámečník, a když ho vyhodili z jediné továrny ve městě, ani se nepokusil najít si něco jiného, co taky, v jeho věku, stejně by ho nikde nevzali, ale rovnou si zažádal o předčasný důchod. Ten byl sice prachmizernej, sotva na pivo, natož na něco lepšího, ale Karel naštěstí v restituci podědil kromě tohohle baráku ve Slaném, kde teď žil, i nějaká ta pole za městem, ze kterých se za ta léta, co ležela ladem, několikerou změnou územního plánu kupodivu vyklubaly lukrativní pozemky, jak tomu říkali v realitkách, takže peníze najednou nebyly žádný problém, stačilo čas od času něco střelit pražákům, kteří se sem v posledních letech bůhvíproč hrnuli ve velkém. Snažili se sice Karla obrat, jak to jen šlo, ale i tak dostával za jeden pozemek tolik, že by na to v kolbence fáral pět let.

Karel skončil s těma patokama, co točili v místních putikách a dal se na německý vajsbír a anglickou visku. Objednával si je až do domu, protože v hospodě se ho, od tý doby, co se rozkřiklo, že má peníze, všichni snažili jen oškubat. Jakýkoli rozhovor nakonec sklouzl k tomu, že každej nutně potřebuje půjčit prachy, a čárky na tácku taky přibývaly podezřele rychle, nebylo přece možný, aby za večer vypil deset piv, není debil.

Nakupovat jídlo už taky chodil jen k Vietnamcovi do večerky, co byla hned za rohem, protože v sámošce, když se tam dovalil přes půl města pro chleba a fazole s párkem, na něj všichni čučeli, jak na zjevení a pokaždý ho začali pomlouvat ještě dřív, než za ním stihly zapadnout dveře.

Ale i u Vietnamce, kterej neumí slovo česky a kterej by moh bejt rád, že ho tu trpíme a že nemusí zpátky na stromy, začal bejt pravidelnej týdenní nákup sakra nepříjemnou záležitostí. Vietnamec se každý týden usmíval úlisněji a jednou, když Karel zcela výjimečně vynechal, protože mu přijeli příbuzný, který se nejspíš taky doslechli, že má peníze a v rámci svý sondovací návštěvy přivezli jídlo, Vietnamec dokonce prohlásil: „Dlouho ste tu nebyl“ a usmíval se při tom tak podivně, bůhví co si myslel a další týden měl Karel sto chutí  se na nákup úplně vykašlat, ale zásoby došly, nechal by si něco přivíst, ale znal číslo jen do krámu s chlastem a hlad je hlad, takže do večerky přece jen vyrazil, nicméně se na Vietnamce ksichtil takovým stylem, aby ho přešla chuť na veškerý případný další poznámky.

Ale i když se Karel jinak snažil vycházet co nejmíň, aby omezil styky s příživníkama na minimum, stejně si ho našli, šli po jeho prachách jak slepice po flusu. Tak třeba měsíc zpátky se ho nějaká ušmudlaná ženská ve smradlavým kabátě snažila stáhnout „o cígo a o búra“, na nohou měla starý kanady, jako se nosily na vojně ještě za komančů, nejmíň o pět čísel větší a místo kabelky přes rameno přehozenej pytel na odpadky, strašná existence a navíc do Karla furt hučela „tak nedělej kreténa a řekni mi, kde přespáváš ty, sem tu nová, už mrzne a každou chvíli napadne sníh, potřebuju někde složit hlavu a nebudeš na tom škodnej, nějak se domluvíme, uvidíš“ a debilně se při tom řehtala, snažil se ji obejít, ale pořád mu zatarasovala cestu, takže nakonec ji musel odstrčit rukou a doslova utýct, něco za ním ječela, ale rychle doběhl domů a zamkl se na pět západů. Po pár dnech zase zazněl neodbytný zvonek, bál se, že to bude ona, ta šílená ženská, ale nakonec to byli jen nějaký fakani, vymustrovaný do počmáranejch prostěradel, zpívali nějakou vánoční odrhovačku a chtěli za to prachy, samozřejmě, co jinýho, zabouchl jim dveře před nosem a v noci pak rozbil zvonek kladivem, aby už ho nikdo nemohl doma otravovat.

Trochu ho znervózňovalo, že teď neví, jestli se mu někdo nemotá kolem baráku, takže se s pivákama přesunul k oknu, na který pověsil pro jistotu hned dvě záclony přes sebe a kde celej den seděl, čuměl přímo na ulici, popíjel a přemýšlel o té divné ženské, poznámkách lidí ze sámošky, o tom debilovi mistrovi a svých příživnickejch příbuznejch, který se ho snaží jenom oškubat.

Na Vánoce samozřejmě dorazili zas – ségra, tlustá a zeslepičená, se svým vyhublým plešatým manžílkem a dvouma fakanama, ze kterých by se on – Karel – měl zbláznit jen proto, že jsou to jeho jediní pokrevní příbuzní, jak se mu celý den snažila vnutit a to pěkně okatě.

„Anežka je teď v první třídě, ale číst a psát už umí, představ si to, tiskace všechna písmena. S Ondrou je to ve škole horší, to víš kluk v šestý třídě, právě mu začíná puberta, je samá počítačová hra a sbírání kešek, to pamatuješ na nás, když…“ a následovala záplava rodinných historek, na půlku z nich si Karel stejně nevzpomínal, kdoví, co se mu tu snaží vtlouct do hlavy, jeho sestřička… a kdoví jestli je to vůbec ona, pamatoval si ji hubenou, s dlouhými blond vlasy a pořád se smála nebo naopak vztekala, chvíli nevydržela v klidu, to není možné, že by se z ní stala taková matróna, taky jí to pěkně od plic sdělil a ona se zvedla a odešla, vrátila se asi po deseti minutách se zarudlýma očima a pak se všichni rychle odporoučeli, konečně, měl zase klid nejmíň do Velikonoc.

Stejně nestáli za nic, kdoví, jestli to vůbec byli jeho příbuzní nebo jen další pijavice, co se snaží dostat k jeho penězům, dneska člověk nemůže nikomu věřit, i když ten kluk, Ondra, se mu docela líbil, sice šumoval, nejdřív kolem a pak i po baráku, ale to se dá odpustit, Karel byl ve dvanácti to samý, zvlášť na nudných rodinných návštěvách, co taky jinýho, když dospěláci pijou kafe a melou nesmysly o pratetách, co umřely před tisíci lety, ale zase se nebál a když v komoře narazil na brokovnici, s prstem na puse na Karla zamával a v kuchyni, mimo doslech rodičů, si ji nechal předvést.   

A když se pak ten malej všetečka, Karlovi dost připomínal jeho samého jako kluka, když se tedy zeptal, proč má Karel zbraň schovanou v komoře, kdyby přišel zloděj, nestihl by ji ani včas vytáhnout, Karel vlastně nevěděl. Teda nevěděl – protože nemá zbroják, ale na druhou stranu je pravda, že nemá smysl mít zbraň proti někomu, kdo by mu chtěl vlézt do baráku a zároveň mít ji zahrabanou tak, že by mu trvalo čtvrthodiny ji tasit. Karel ji schoval v kuchyni za dveřmi, a když se ségra s uplakanýma očima odporoučela, opřel si ji pod okno, hned vedle židle. A teď si na něj může někdo něco zkusit!  

Ségra byla ale neodbytná - v tomhle už ji poznával, jinak ale vůbec ne, i když to vypadalo, že od Vánoc shodila pár kilo - a s těma doktorama to na něj přijela zkoušet znova, hned pár dní po Novém roce. Tentokrát přijela jen s Ondrou („Chtěla sem sama, ale malej tě kdovíproč chtěl mermomocí vidět,“ vysvětlovala s takovou intonací, že bylo jasný, že naprosto nechápe, že Karla chce někdo navštívit a ještě k tomu dobrovolně, pěkně se vyloupla, sestřička, jen co je pravda), poslal ji pro nějaké úplně zbytečné jídlo do sámošky, kdo by taky v jednadvacátým století a uprostřed města potřeboval deset konzerv párků s fazolema, jak nějakej Robinson Crusoe, a mezitím si pěkně pokecal s Ondrou, už si ani nevzpomínal, kdy si naposled takhle s někým rozuměl, snad ještě s chlapama v práci, nebo když chodil ještě do hospody, před tím, než měl peníze. Sedli si k oknu, aby měli přehled, Ondra si přinesl druhou židli, pár minut se rozhlížel a pak ho začalo strašně zajímat, co na tom okně Karel vidí, když se tu v ulici vlastně nic neděje, jen sem tam projede auto a Karel nevěděl, co na to říct, jak mu vysvětlit, že potřebuje přehled, co se kolem děje, kdo ho chce přepadnout a okrást, to je přece jasný, co o tom vykládat, tak mlčel. Pak bylo dlouho ticho, ani jeden nevěděli, o čem spolu mluvit a pak mu Ondra začal vysvětlovat něco o nějakejch krabičkách, snad s pokladem nebo co, který nějaký lidi schovávaj všude možně a nějaký jiný lidi zase hledaj, říká se tomu „kešing“ nebo tak nějak, Karel to vůbec nechápal, ani ho to moc nezajímalo, ale důležitý bylo, že se prolomilo to ticho, a když se ségra vrátila s plnou taškou fazolí a našla je v živé diskuzi, zklidnila se a nakonec přestala otravovat i s těma doktorama. Párky s fazolema jsou sice blbost, ale Karel si nechal jednu plechovku otevřít, a když mu ji ségra přinesla, ohřátou a naservírovanou pěkně na talíři, uvědomil si, že je to po dlouhé době jeho první teplé jídlo a navíc to bylo výborný, v sámošce prodávali kvalitní konzervy, ne jako ten blivajz, co se sežene u Vietnamce, jen aby to bylo co nejlevnější, ale ségře o svejch myšlenkách samozřejmě neřekl, začala by zase vyvádět.

Musel pak na chvíli usnout, asi po tom jídle, protože když se probral, už se loučili a dokonce měl i uklizeno, normálně by to nesnesl, aby mu někdo hrabal ve věcech, ale byl moc unavenej a navíc se nechtěl hádat, chtěl už, aby odjeli a nechali ho samotnýho. Nebyl na ně moc příjemnej, skoro ani neodpověděl na pozdrav, jak už si přál, aby byli pryč a on měl zas svůj klid, ale hned v noci, když se vzbudil a šel si pro další konzervu – tu už sněd zastudena rovnou z plechu a nebylo to ono, pěkně ho po ní chytil žaludek a dlouho nemohl usnout - mu to začalo být líto, hlavně s Ondrou, takovej milej kluk, i když trochu zvědavej, ale kdo taky není, v jeho věku, takže se rozhodl, jak nemohl spát, že Ondrovi odkáže všechen svůj majetek, sakumprdum, jak to stojí a leží. Ne že by se Karel chystal zrovna do hrobu, ale už o tom přemýšlel delší dobu, proč by z jeho peněz měla týt pijavice jako je ségra nebo její plešatej manžel nebo nějaký další příživnický rádoby-příbuzný, o kterejch slyšel naposled před stopadesáti lety, ale nenapadl ho nikdo jiný, komu by mohl všechno odkázat.

Takže vzal rovnou papír, naštěstí si vzpomněl, že v sekretáři je starej sešit, ve kterým si ved účty, když ještě musel obracet každou korunu, nadepsal datum – byl to zvláštní pocit, držet po několika letech v ruce tužku na něco jinýho než na podpis další smlouvy, taky musel první tři koncepty roztrhat, než z toho bylo něco smysluplnýho a aspoň trochu čitelnýho – a odkázal všechen svůj majetek bez výjimky „svýmu synovci Ondrovi“, neznal sice datum jeho narození, ale „synovec“ je snad dostatečně jednoznačná identifikace i pro ty vyčůraný slizký právníky a pro jistotu ještě doplnil, že tenhle odkaz činí „za plného vědomí a dobrovolně“, to si kdysi přečetl v nějaké detektivce, ale připadalo mu to rozumné, tak to doplnil hned za svůj podpis. Závěť chtěl nejdřív schovat pod uvolněné prkno v podlaze, kde měl ukryté všechny svoje peníze, protože bankám není co věřit, a taky těch rodinných cenností, co podědil po otci, ale pak si uvědomil, že by mohlo trvat léta, než by ji někdo objevil a schoval ji do sekretáře, byl tam jeden šuplík, kterej šel zamknout, rozhodnut ji později odeslat realitnímu makléři, co mu vyřizoval prodeje těch parcel, nebyl to sice právník, ale realitka měla právní kancelář taky, nejmíň půlka provize šla na právníky, takže už si budou vědět rady, co s ní a aspoň si jednou zaslouží ty peníze, o který Karla pravidelně obíraj.

Po tomhle rozhodnutí konečně usnul, i když závěť už nikdy neodeslal, protože hned druhý den se začaly dít ty věci. Ráno, jen co si uvařil kafe a dosedl na židli, zpozoroval, že někdo odchází přímo od jeho domu. A odpoledne znovu, tentokrát byli dokonce dva, chlap a ženská, ale všiml si jich až pozdě, musel na chvíli usnout, asi po té poloprobdělé noci. Další den seděl u okna už za svítání a čekal a stalo se to zas, i když až odpoledne – nějací kluci přišli až k němu před dům a šumovali kolem okna. Karel vyskočil ze židle, pro jistotu, aby si ho nevšimli, i když měl ty dvě záclony, převrhl si při tom pivo a celou dobu pak stál v mokrých ponožkách, protože na pantofle si ráno nevzpomněl, jak pospíchal, aby mu něco neuteklo a pozoroval zpoza rohu jejich stíny, něco šudlili přímo u jeho okna a pak odešli, neobyčejně svižně, jak Karlovi připadalo, když opatrně našlapoval mezi střepy z lahve a sledoval jejich záda. Totéž – i když už bez těch mokrých ponožek, Karel se poučil a lahváče, kterých ten den spotřeboval dvakrát tolik co obvykle a ty následující dny pak taky, si začal odkládat do rohu, kde na ně dosáhl, ale kde zároveň nehrozilo takové nebezpečí, že by si je vylil – následovalo další dny a pak další a bylo to stále horší a horší.

Druhý den tedy přišla už jen jedna paní, ale další den už to byly čtyři skupinky a ten další nejmíň šest lidí. Karel si přesunul k židli celou basu a začal čurat do PET lahví, které vynášel v noci, když už nehrozilo nebezpečí, že by někoho prošvihl, jako se mu to stalo ty první dny. Chodili totiž zásadně přes den, alespoň prozatím, takže mohl trochu spát, i když si každé dvě hodiny nařizoval budíka, pro jistotu, aby zkontroloval ulici. Ale v noci nepřišel nikdo.

Dne za dnem plynul a chodilo jich víc a víc a byli stále drzejší a drzejší. Karel už se ani neschovával za rohem a jen za záclonou pozoroval, jak přišli, chvíli se motali kolem, ale nakonec dříve či později dorazili k jeho oknu a tam něco dělali. Určitě jeho – Karla – pozorovali, stejně jako on je, ale nikdy to nedali najevo, zírali jen po očku. Po týdnu už z nich šílel – došly mu PET lahve a nestíhal ani doplňovat pivo, takže seděl dvanáct a někdy i čtrnáct hodin denně u okna a s flaškou visky v ruce čekal, kdy dorazí další. A dočkal se pokaždý.

Přestože netušil, o co jim jde, věděl, že se zhmotnili jeho nejhorší noční můry a nejtemnější denní obavy. Už ho měli a teď si s ním jen pohrávali, čmuchali kolem jako psi, ne - jako vlci, ve stále užších a užších kruzích, aby se na něj, až přijde ta správná doba a dostanou pořádnou chuť, vrhli. Karel, s poslední už dávnou prázdnou lahví v ruce, seděl na židli ve vlastní špíně a plakal strachy. Zkoušel se i modlit, poprvé od dětství, ale dostal se jen k „Otčenášjenžsinanebesích“ a dál si nevzpomněl, zavřel tedy odevzdaně oči, z ruky mu vypadla lahev, slyšel, jak se kutálí po podlaze, po dlouhé době jiný zvuk, než které vydával on sám a pak o něco cinkla a zarazila se, Karel nadzvedl víčka, pohlédl tím směrem a tam, zapomenutá v rohu, stála jeho brokovnice.

Nejdřív to byl jen obraz, stejně jako okno nebo prázdné flašky nebo plesnivějící bačkory, ale čím hloub si Karel nechával ten obraz zavrtat do mozku, tím víc nabýval na významu, vždyť s nabitou zbraní se jim může bránit, proto ji tu taky měl, jen na ni v těch posledních hektických dnech zapomněl, ale už je zpátky nohama na zemi, teď už se nemusí bát, ukáže jim, zač je toho loket a pak třeba i půjde ven a opatří si nějaké pivo, pivo a snad i jídlo, třeba i fazole s párkem, vždyť bůhví kolik dní tu takhle sedí, pološílený, hladový a ve vlastních sračkách, a to jen kvůli nim. Postavil se na vratké nohy, nadzvedl pušku a opřel se s ní o okenní rám. Na čele mu vyrazil studený pot a do očí hrkly slzy, ale povedlo se mu udržet se na nohou. Když se mu přestaly dělat mžitky, otřel si oči rukávem a pak ho uviděl, přímo na ulici, ale blížil se sem, ke Karlovu oknu, ke Karlovi, jak taky jinak. Do Karla vjel vztek, oni se nebojí ničeho, ani jeho zbraně, myslí si, že se jim nemůže nic stát, že jsou něco víc, ale on jim ukáže.

Zamířil mušku na chlapíka v teplácích a červené lyžařské bundě, ale ten dál šmátral pod jeho -Karlovým - parapetem, jakoby nic, takže Karel přestal přemýšlet a prostě udělal ten stručný pohyb a zmáčkl spoušť. Celým domem zazněla ohlušující rána a Karel v řinkotu rozbitého okna zavrávoral dva kroky dozadu, ale naštěstí dosedl rovnou na židli, která tu zbyla ještě po Ondrovi. Mezi střepy pozoroval, jak se červená bunda sesouvá k zemi, až mu zmizela z dohledu.

Karel omámeně dřepěl na židli a hlavou se mu honily myšlenky, které se ale postupně slévaly do stále jasnějšího obrazu, přemýšlel o tom, že má už jen jeden náboj, zbytek zůstal v komoře, neměl už sílu pro ně jít, Ondra měl pravdu, člověk musí být připraven, ten kluk byl správnej, snad nedopadne takhle jako Karel, všechno bylo špatně, úplně všechno v jeho životě, to teď jasně viděl, neměl to nikdy nechat dojít takhle daleko, tenhle Karlův konec byl úplně na levačku, protože to byl konec, to Karlovi v nějakém prozření jasně došlo, už nebylo kam jít dál, z téhle židle ani z tohohle baráku nevedla cesta, Karel postavil pušku pažbou na podlahu, opřel se o ni bradou a palcem nohy – přesně tak, jako to před třiceti lety udělal jeho táta – přes ponožku provlhlou čerstvou krví a starejma chcankama nahmatal spoušť.

V těch posledních několika okamžicích, za běsnění přibližujících se houkaček a v modrých odlescích z policejních majáků, myslel na Ondru a taky na sebe, když byl kluk, na sebe a na sestru a na svýho tátu, jak jim to sakra tenkrát mohl udělat.

Když ten právník - přestože se snažil být milý, působil slizce - odešel, měl Ondra v hlavě pěkný galimatyáš, potřeboval si to všechno v klidu srovnat. Máma se slzami v očích mlela pořád něco o hrozné zodpovědnosti, když teď podědil tolik peněz, a táta zmateně kroutil hlavou a mumlal pro změnu něco o hrozné ostudě. Rodiče! Ničemu nerozumí, jako obvykle. Ondra se omluvil, vyběhl z domu, a když si byl jistý, že ho nikdo nevidí, zalezl do své tajné dětské skrýše, kterou už měsíce nepotřeboval, ale teď se hodila. Pichlavá cesmína tvořila u zdi sklepa tajnou mýtinku, Ondra si tam zalezl a opřel se o chladné kameny, ještě že si vzal péřovku, a přemýšlel. Nejprve o strýci, takhle si to určil už před lety, když odešla babička, že když umře někdo, koho zná, udělá si čas a vzpomene si na všechno, co o tom člověku věděl a co s ním zažil, u strýce to bylo jednoduché, skoro se neznali, ale nad babičkou strávil tehdy asi hodinu a to si ještě možná nevzpomněl na všechno, přece jen k ní jezdili každé prázdniny a ještě na víkendy, věděl toho o ní spoustu, ale bylo těžké se tak dlouho soustředit. Zato se strýcem byl hotový raz dva – viděl ho jen párkrát na návštěvě a kdysi dávno, když byl Ondra ještě prcek, je i sestrou bral na procházky a do zoo, a jednou, když se maminka opila na silvestra bublinkovým vínem, vyprávěla o tom, jak jako dítě otevřela dveře do koupelny a tam stál její táta, Ondrův dědeček, s puškou v ruce, a chtěl ji zastřelit, ale Karel, její bratr, ji odtáhl do bezpečí, pak se tatínek vrátil ze záchoda a maminku okřikl, takže Ondra se konec té historky nedozvěděl a řeč už na ni nikdy nepřišla, Ondra by na ni skoro zapomněl, nebýt toho teď. Strýc byl zkrátka zvláštní, ale jinak milej, třeba jak si povídali, když tam byl Ondra naposled, nechápal, jak mohl strýc někoho zastřelit, proč to dělal, prý úplně náhodnýho kolemjdoucího, říkal ten slizkej právník potichounku, přitom strýc nebyl žádnej magor, jako ty Američani, co se seberou a vystřílí půlku školy, žádnej blázen, byl jen osamělej, jak pořád koukal z toho okna na ulici, kde se nikdy nic nedělo a Ondra byl rád, že se mu snad povedlo zpříjemnit strýcovi posledních pár týdnů život, když mu pod to okno přilepil kešku, aby mu tam začali chodit lidi a něco se dělo. Byl to dobrej nápad, Ondra byl na sebe pyšnej, stačilo vzít krabičku od tictaků a magnetem ji přidělat pod parapet a kešku zapsat do mapy na Geocaching.com, stačilo pár minut a smutná ulice ožila lidma. Ondra vytáhl telefon a kouknul na geocaching, kešku už si zapsalo skoro dvě stě nálezců, dvě stě lidí za dva týdny, to je už slušnej provoz, strejda měl ty poslední dny alespoň na co koukat. Ondra byl na sebe na jednu stranu pyšnej, ale zároveň z toho měl někde vzadu takovej divnej pocit (náhodnej kolemjdoucí), takže se rozhodl skončit přemýšlení o strýci a soustředil se na tu druhou zprávu a to, že mu strýc odkázal nejen spoustu majetku, ale i nějaký peníze…. a to nejspíš znamená, že si bude moct koupit nový Nintendo hned a nebude muset čekat až do narozenin.