Priority střední třídy

24. 07. 2014 6:30:00
Že mě Petr, ten Péťa, se kterým jsem celou základku seděl v jedné lavici a který mě vždycky nechával opisovat matiku, pozval do své čerstvě vystavěné vilky jen a jen kvůli tomu, že jsem policajt, mi došlo až na samý závěr večera, který se zpočátku jevil tak příjemně nekomplikovaně.

Petr zářící špatně skrývanou majetnickou pýchou mě nejprve důkladně provedl po ještě skoro novostavbě, kde bydlel teprve prvních pár měsíců se svou ještě skoro novomanželkou (kliky u dveří i snubní prsten byly zatím stejně neotřele třpytivé jako nový život, který si malovali, a teď bylo těžké odhadnout, co z toho ztratí lesk jako první), pak mě usadil na pohovku stále vonící po čerstvé kůži a otevřel Bordeaux.

Sklenice připravil Petr jen dvě – jeho přítulná blond novomanželka ležela v nemocnici po nehodě, nějaký blbec ji srazil autem a pak ujel. Sice už byla po operaci, všechno vypadalo dobře a dokonce by ji měli každým dnem propustit, ale stejně mi jí bylo líto.

Při čekání na víno jsem se, už jen kvůli tomu, abych nevypadal tak žíznivě, rozhlížel po obytné hale velikosti letištního salónku na Ruzyni a říkal to, co jsem si myslel, že se ode mě v tuto chvíli očekává: „Máte to tu fakt pěkný, prostorný, ale přitom útulný a to okolí k tomu... Určitě tu budete se ženou šťastní....“

„Ještě před měsícem jsem si myslel to samé,“ povzdechl si Petr: „Ale v současné chvíli jsem na tom tak, že kdybych neměl monstrózní hypotéku na pětatřicet let, uvažoval bych o tom, že se odstěhuju...“

„Třeba ti ji v práci refundují,“ pokusil jsem se o vtip – Petr byl totiž ředitelem místní pobočky jedné z těch bank úspěšných natolik, že si stále ještě můžou dovolit i poplatky za příchozí platby – ale jen zasmušile zavrtěl hlavou. To nevypadalo dobře.

Po vzoru hostitele jsem symbioticky zvážněl a zamyslel se nad tím, co by mohlo Péťovi, kterému na rozdíl ode mě vždycky šla matika a na rozdíl ode mě měl v necelých čtyřiceti výstavní dům i výstavní ženu, nudnou, leč výnosnou práci, a dokonce skoro všechny vlasy, tedy vše, co si dle mého chlap může přát a zároveň vše, co mě tak zoufale chybělo, tolik komplikovat život:

„Vlhké zdi? Společná příjezdová cesta? Krtci? Okna na severní stranu? Přechlorovaná voda?“

„Soused.“

„Tak to je fakt zlý,“ přitakal jsem účastně a dopil sklenici vína tak vynikajícího, že jsem si ani nechtěl představovat, kolik muselo stát: „Sousedi dokážou pěkně znepříjemnit život. Ale jestli se něco děje, můžeš to řešit přes obec nebo trestním oznámením.“

Věděl jsem o tom svý. Už několikrát jsem musel briskně změnit podnájem kvůli ne právě korektním rezidenčním vztahům, za které mohli částečně a zejména nepřející sousedi, a - abych byl spravedlivý - taky tak trochu moje afinita k tuzemáku a vyvinutým blondýnkám, co se rády mazlí a v posteli šišlají. Kvůli práci jsem si potřeboval za každou cenu udržet čistý trestní rejstřík a zatím jsem vždycky sbalil svých pět švestek dřív než na mě rozlícený manžel nebo otec stihl podat trestní oznámení za rušení nočního klidu nebo z nějakého podobně pitomého důvodu, který měl stejně jen zakrýt ten prostý fakt, že jsem si párkrát dovolil opylovat jeho květinku nejdražší.

„Ono je to kapánek složitější,“ Petr zamyšleně zíral do humidoru a zjevně se chystal k delšímu vyprávění. Trefně objevnou poznámku, že od jisté sociální úrovně výš jsou všechny problémy kdovíproč vždycky složitější než v podzámčí, jsem spolkl a zapil douškem tak notným, že bych na něj vydělával minimálně hodinu. S příplatky.

Ale tady mě stál jen trochu pozornosti a přikyvování v těch správných chvílích.

„Když jsme začali stavět, bylo všechno v klidu a pohodě. Prodalo se tu pár parcel, bez výjimky lidem s jistou úrovní. Pod námi bydlí majitel pohřebního ústavu, za zahradou dětská logopedka s nějakým inženýrem a přes ulici, v tom absurdním domě s modrou střechou, projektant. Parcela nad námi byla pořád volná, až loni si ji koupil nějakej doktor.“

„To nevypadá nijak konfliktně, naopak to zní jako úplná selanka.“

„Selanka, kam na ty výrazy chodíš,“ Petr se odmlčel a očividně zvažoval, jestli si tenhle večer, potažmo já, zaslouží kubánské doutníky, až se posléze k mé tiché lítosti rozhodl, že ne a vytáhl virginka z Chile. Taky dobré, na mě až moc upřímně řečeno, ale přece jen havana je havana.

Nicméně jsem přijal profesionálně oříznutý doutník s takovou samozřejmostí, jako kdybych každé ráno vyšlukoval dva, jen než se dopotácím do práce, nasadil jsem inteligentní výraz a poslouchal dál:

„Ze začátku vypadalo všechno v pořádku. To jsem zrovna dodělával vnitřky. Se Zdeňkem jsme se seznámili přes plot, občas si něco půjčili nebo si krapet vypomohli. Dokonce bych řekl, že jsme si padli do oka. Znáš to.“

Přikývl jsem, přestože moje představy o vztazích přes plot byly jen velmi mlhavé - jediné ploty, jimž jsem mohl říkat pane, byly ty z čárek na pivních táckách.

„Zdeněk pracuje jako chirurg v místní nemocnici a je jen otázkou času, kdy bude dělat primáře. Zapálený profík. Na místní poměry kapacita. Od klientů, kteří se mu dostali pod skalpel, jsem slyšel jen samou chválu. Jeho žena dělá finanční poradkyni, ať už to dneska znamená cokoliv.“

Ten příběh pořád k ničemu nevedl, ale jelikož Petr načal další láhev, nestěžoval jsem si. Za podmínky důsledného doplňování pitiva a kuřiva jsem byl ochoten mu věnovat nic míň, než všechen čas světa.

„Na podzim Zdeněk vyřezal stromy a začal budovat základy. To se ještě stále nic nedělo. Pak to ale začalo. Když už měl základy hotové, rozhodla jeho žena, že ještě přistaví vnitřní bazén. Což znamenalo rozšíření celého domu. Velmi podstatné rozšíření. Obecním regulativem jsou mimochodem v téhle lokalitě předepsané pevné normy na vzdálenost jednoho domu od druhého, ale na stavebním úřadě by zřejmě panu doktorovi přimhouřili oko, pokud by mu tu přístavbu schválili sousedi.“

Petr se ošil a mě už bylo jasné, odkud vítr fouká.

„Jenže jediná možnost, kam by se mu bazén vešel, bylo přímo až k našemu plotu, čímž by mi zastínil okna do všech pokojů. Navíc bychom si koukali přímo z baráku do baráku.“

„Jinými slovy jsi mu to nepodepsal.“

Nasadil jsem co nejangažovanější výraz a jakoby v zápalu diskuse si nenápadně dolil sklenici. Vyšlo to. Petr ani nemrkl a už pokračoval: „Nepodepsal. A začalo peklo.“

„To si dovedu představit...“

„Nechci tě podceňovat, ale to sotva. Krev rozmazaná po omítce byla to nejmenší. Hrůza. A nedalo se nikomu nic dokázat. Manželka se tu už bála být sama a mě taky nebylo dvakrát do zpěvu.“

„Takže jsi nakonec podepsal?

„Nakonec ano, po té její nehodě.“

„Nechápu, jak to souvisí?“

„Už jsem ti říkal, že asi před pěti týdny, když se v noci vracela ze cvičení, ji na parkovišti srazilo auto. Kromě jiného měla manželka zlomenou stehenní kost a naštípnutou pánev. Řidič ani nevystoupil a zmizel. Manželka byla přirozeně v šoku, ale všimla si, že šlo o červený Peugeot s medvídkem na předním zrcátku a se značkami zablácenými tak, že nebyly čitelné.“

„Zavolali jste policii, předpokládám. A předpokládám, že na nic nepřišli.“

„Předpokládáš správně. Přesně řečeno „odložili vyšetřování do doby, než se objeví nové skutečnosti“.

„Červených Peugeotů je spousta...“ poprvé mě napadlo, proč že jsem to byl dnes vlastně pozván: „A ode mě chceš, abych trochu popohnal kolegy z nehodovky?“

„Je to ještě o něco složitější.“

Neměl jsem chuť zabředat do dalšího zase o něco složitějšího problému vyšší střední třídy, ale soucítil jsem se Petrem a hlavně s jeho blond paní, takže jsem naslouchal dál.

„Manželka byla okamžitě převezena do místní nemocnice a operoval ji Zdeněk. Naprosto perfektně, mohu-li posoudit. Navíc jí zařídil rehabilitace a víc než nadstandartní péči celý ten měsíc, co tam leží. Pokud jsi byl někdy v nemocnici, tak si dokážeš představit, co to znamená.“

Všechno, pokud je vám zle. Nemocnici jsem potřeboval několikrát. Nadstandartní péči jsem neměl ani jednou.

„Byli jsme Zdeňkovi samozřejmě velice zavázaní, takže když pak jednou znova otevřel tu věc s bazénem...“

„Už jste byli svolní.“

„Přesně tak. Upsal jsem se k tomu, že z žádné ložnice svého drahého domu, který bude pětatřicet let splácet, neuvidím denní světlo. A že jestli ho budu chtít někdy prodat, dostanu tak maximálně půlku pořizovací ceny. A to ještě budu rád.“

„Ale pokud jsi to podepsal dobrovolně, protože jsi měl pocit, že mu dlužíš protislužbu, těžko by se to dalo hodnotit jako vydírání nebo nekalý úmysl z jeho strany.“

Petr se odmlčel a pak teatrálně pronesl: „A když ti povím, že mi minulý týden kleklo auto na služebce v Plzni a v autoservisu jsem úplnou náhodou narazil na červený Peugeot s medvídkem na předním zrcátku?“

„Ale takových přece musí být...“

„Ale kolik je červených Peugeotů s medvídkem na zrcátku a zmačkaným levým předním blatníkem?“

To už vypadalo podezřele, ale podezření ještě není důkaz: „Tím už se ovšem okruh značně zužuje, i když to pořád může být náhoda.“

„A myslíš, že je náhoda i to, že to auto patří Zdeňkovu bráchovi? Dal jsem mechanikovi pětistovku a ten mi prozradil jméno majitele spolu s faktem, že to auto někdo opřel o zeď. Prý naprosto nesmyslná nehoda, jako kdyby řidič usnul za volantem a naboural přímo do zdi v rychlosti maximálně dvacet kilometrů za hodinu. Pořád ti to připadá jako náhoda?“

„Vážně myslíš, že by někdo chtěl zabít tvoji ženu jen kvůli tomu, aby si mohl postavit bazén? Sice se už staly bizarnější věci a chirurgové jsou navíc obecně známi svojí arogancí, ale stejně mi to jako motiv připadá přinejmenším přemrštěné...“

„Ale já nemyslím, že chtěli manželku zabít. Jen ji Zdeněk potřeboval dostat pod skalpel...“

„... abyste mu byli zavázaní,“ rozlil jsem zbytek další lahve, moje hladina byla o poznání vyšší než Petrova, ale nevypadal, že by mu to vadilo. Nebo že by si toho všiml. „A protože si spočítal, že na místě nehody pravděpodobně zůstaly stopy a že automechanik může na karoserii poznat, že to auto srazilo člověka, jednoduše s ním pak najel do zdi, aby zamaskoval stopy.“

„Dalo by se mu to dokázat?“

„No, můžeš na něj zkusit podat trestní oznámení,“ pracně jsem dával dohromady všechny střípky svých chabých kriminalistických znalostí, které jsem sesbíral hlavně při klábosení na služebně na dlouhých nočních, kdy bylo do rána daleko a venku moc zima na to, abychom se tam plácali: „Ale i kdyby na místě zůstaly stopy z auta, poznají z toho jen typ, maximálně sérii. Souseda si pozvou k vysvětlení, a jestli si zajistil alespoň nějaké alibi...“ Pokrčil jsem rameny: „Navíc nešlo o smrťák, ale jen o poměrně běžnou nehodu, jakých při téhle hustotě provozu je dvanáct do tuctu.“

„Takže podle tebe je to bez šance?“

„Zkusit to můžeš, zkusit se může všechno. Ale jak říkám, jestli ho napadlo zajistit si alibi, což ho nejspíš napadlo ... Nehledě na to, že to auto není jeho. Musel by se najít nějaký důkaz, který by ho s ním spojil. A navíc nikde není psáno, že řídil zrovna on.“

„Takže myslíš, že z toho ten hajzl vyvázne?“ Petr vyskočil na nohy a zaťal pěsti tak silně, že jeho hněv vypadal téměř autenticky – jako hněv opravdového chlapa, který žije opravdový život, a ne někoho, kdo celý den prodřepí v kanceláři, o víkendu hraje golf s klienty a každou sobotu a středu na sebe šišlá s manželkou: „Dal bych cokoliv za to, aby mu to neprošlo.“

Rozhlédl jsem se po hale, která byla sama o sobě větší než kterýkoliv můj minulý i budoucí pronájem, ale pak jsem si řekl, že mě Petr vždycky nechal opisovat z matiky a že jeho žena je opravdu milá a navíc pravá blondýnka k tomu a nadhodil jsem sumu, která nebyla nijak přemrštěná.

Petr povolil pěsti, pozpátku se posadil se a mlčky zíral. Už jsem byl přiopilý a příliš unavený na to, abych čekal, až se spolužák z lavice vyrovná s tím, že konečně narazil na skutečný život, takže jsem se zvedl, na cestu vylovil z humidoru havanu a z baru láhev Bordeaux a ve dveřích ještě připomněl: „Péťo, až si rozmyslíš, co přesně se mu má stát, zavolej.“

Zhrouceně seděl na křesle v tom nesmyslně rozlehlém pokoji toho nesmyslně rozlehlého domu a už zase vypadal na to, co doopravdy byl – ouřada, připosranej cifršpión, který má tak málo testosteronu, že mu ani ve čtyřiceti ještě nezačaly padat vlasy.

Přesto jsem si byl jistý, že se mi brzy ozve. Přece jen jsme se znali celou základku.

Autor: Zuzana Rampichová | čtvrtek 24.7.2014 6:30 | karma článku: 13.86 | přečteno: 1090x

Další články blogera

Zuzana Rampichová

Poslední zastávka Dešenice

Povídka o tom, jak daleko vás na čundru může dovést špatné rozhodnutí... anebo vlak, i když má poslední zastávku v Železné Rudě.

25.2.2024 v 11:02 | Karma článku: 9.87 | Přečteno: 273 | Diskuse

Zuzana Rampichová

O /ne/lásce /k/ robotů/m/

Patnáctý román básníka perverze Iana McEwana je o smutku a beznaději otevřených systémů lidských životů, které zdevastuje mravní zákon, aplikovaný uzavřeným systémem umělé inteligence androidního robota.

18.1.2024 v 16:19 | Karma článku: 6.11 | Přečteno: 125 | Diskuse

Zuzana Rampichová

Nejen František Kotleta naděluje Vánoce v Sudetech

Pokud hledáte dárky pod stromeček mezi českými detektivními thrillery, můžete letos navštívit zapomenuté a drsné pohraničí jak východního „Sudetenlandu“ Františka Kotlety, tak západního „Sudeathlandu“ Kamila Pešťáka.

17.12.2023 v 15:25 | Karma článku: 6.71 | Přečteno: 211 | Diskuse

Zuzana Rampichová

Šumava žijící a literární

Dostál letošní již devátý ročník vimperského literárního festivalu Šumava Litera svému jménu? Ano i ne.

21.11.2023 v 18:05 | Karma článku: 7.26 | Přečteno: 130 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Danka Štoflová

Jak mi ďábel láskyplně olíznul ruku!

Vdala jsem se za Tammyho, čerokézského indiána, žijícího v New Yorku. Ukázal mi, že život je zvláštní a mnoho věcí nevidím. Jenže já jsem česká holka a vím toho dost. Každý v New Yorku má svého psychoterapeuta, je drahý a k ničemu

27.6.2022 v 13:00 | Karma článku: 46.36 | Přečteno: 10305 | Diskuse

Danka Štoflová

Kulový blesk - aneb Nedám ti svůj hrnec!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains. Indiáni jsou pověstní svojí mlčenlivostí. Tak přesně ta mi leze děsně na nervy.

23.6.2022 v 10:31 | Karma článku: 46.20 | Přečteno: 5613 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Na kole kolem a okolo

Pravidelně jezdím na kole. To v mém případě znamená, že si pravidelně jednou za cca 15 let koupím kolo, doladím výbavu a namlouvám sama sobě, jak budu pořád jezdit a kolo se stane mou nedílnou součástí. Hahaha.

22.6.2022 v 17:15 | Karma článku: 15.09 | Přečteno: 369 | Diskuse

Danka Štoflová

Rozkošná sexy piha, přímo pod zadkem!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně poblíž indiánské rezervace, snad šťastně. Byla jsem a vždycky budu žárlivá. I když vím, že kolečka osudu zapadla přesně na ta správná místa.

16.6.2022 v 10:53 | Karma článku: 47.11 | Přečteno: 16284 | Diskuse

Danka Štoflová

O dívce jménem Faith

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, a žijeme v Severní Karolíně poblíž Národního parku Great Smoky Mountains.Indiáni věří, že osudy lidí a naší planety se odvíjí v cyklech.V cyklech zvláštních a neuvěřitelných, až srdce bolí.

14.6.2022 v 9:20 | Karma článku: 46.18 | Přečteno: 4928 | Diskuse
Počet článků 48 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 705

V povídkách se snažím o pointy, co mi síly stačí, a pevně doufám, že se mi podaří alespoň někoho z vás zaujmout či pobavit... příběhy zveřejněné (nejen) na tomto blogu vyšly ve sbírkách Bodycaching a jiná hledání a Láska za časů covidu a jiné horory.

Kontakt: zuzana.rampichova@centrum.cz

 

 

Seznam rubrik

více

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...