Pohřeb mé lásky

Povídka o tom, že nevěra se nevyplácí a že nikdy nemáte jistotu, koho přesně máte na drátě... :-)     Vždycky jsem si myslela, že s Michalem dříve či později nakonec skončíme spolu - šťastný pár až do smrti. Byla jsem si tím jistá. Navzdory tomu, že náš milenecký vztah, dalo-li se tak těch pár rychlovek vůbec nazývat, dávno skončil, a poslední roky jsme spolu byli jen ve sporadickém spojení přes telefon a viděli jsme se maximálně jednou dvakrát ročně. Navzdory tomu, že byl ženatý a měl dvě děti. Navzdory tomu, že já jsem už mnoho let žila v pohodovém vztahu. Ta esemeska mě vyvedla z omylu. Už nikdy se k sobě nevrátíme.

Zpráva, která mě zastihla pošmourného lezavého listopadového podvečera na cestě z práce, byla stručná a nemilosrdně jasná: S hlubokou bolesti vám musim oznamit, ze Michal Ruzicka predevcirem tragicky zesnul. Pohreb se bude konat ve ctvrtek. Pokud se chcete zucastnit, ozvete se laskave na toto cislo. Kvetinove dary s diky odmitame. Ludmila Ruzickova, sestra.

Těch pár stručných vět mě málem porazilo. Uvědomila jsem si, že s Michalem toho máme ještě tolik nevyřešeného, tolik věcí o něm ještě nevím, tolik věcí už mu nikdy neřeknu. Takhle končí velká láska v jednadvacátém století – jednou blbou esemeskou. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a poprvé po mnoha letech jsem se rozbrečela na veřejnosti. Řvala jsem tak dlouho, až už jsem nemohla, pak jsem se zvedla a zapadla do nejbližšího baru. Navzdory udiveným pohledům místních štamgastů jsem do sebe otočila dva velké rumy, teprve nad tím třetím, tentokrát už zalitým colou, jsem byla schopná odepsat.

Rada bych se pohrbu zucastnila. Kde a kdy, prosim?

Odpověď přišla obratem, Michalova sestra zřejmě obeslala všechny jeho kontakty z telefonního seznamu a teď čekala na odpovědi.

V 19 hodin presne, u brany hrbitova v Lysolajich. LR

Toho večera jsem nebyla schopná s Michalovou sestrou mluvit, ale když jsem bolestně známé číslo vytočila další den, abych potvrdila svoji účast na obřadě, už bylo hluché. Stejně jako ten následující.

Ale to hlavní jsem věděla a hřbitov v Lysolajích jsem znala dobře. Dokonce velice dobře. Nacházel se v lese, kus za vesnicí, byl rozlehlý, malebný a většinou opuštěný a my jsme se tam s Michalem několikrát zabloudili na rande. Pro rozloučení s ním bych si nemohla vybrat příznačnější místo…

Ve čtvrtek jsem dorazila o deset minut dřív a zarazilo mě, že u hřbitova parkovalo jen jedno auto, a to stříbrný Peugeot, stejný, jaký měl i Michal. Ten jsem taky znala velice dobře, zažili jsme v něm nejednu krásnou chvilku. Ale teď mi došlo, že se octnu tváří v tvář Michalově rodině, a poprvé jsem o svém rozhodnutí zúčastnit se pohřbu zapochybovala.

Na druhou stranu jsem si nedokázala představit, že bych se se svou životní láskou nerozloučila alespoň takhle - poslední, co jsme si řekli, ze všech těch vět, které člověk může vyslovit, bylo, že se musíme sejít na pivo. Potřebovala jsem ten obřad. Nechtěla jsem Michala v žádném případě in memorian zdiskreditovat, ale i já byla součástí jeho života. I když té jeho odvrácené strany, o které neměli jeho drazí ani potuchy (tedy pokud všechno šlo tak, jak mělo).

Přestože jsme vlastně měli jen pár schůzek. Procházky, hotely, restaurace, auto. Michal tvrdil, že jeho manželka je velice žárlivá. Mimochodem, ne že bych se jí chtěla zastávat, ale měla proč. Michal také tvrdil, že ženu už dávno nemiluje, ale v žádném případě nechtěl přijít o děti, na kterých lpěl tak, že to hraničilo s posedlostí. S podobnou posedlostí, s jakou přistupoval i k dalším věcem, ale vzpomínat teď právě na tohle mi připadalo nepietní. Prostě nechtěl rozbít svoji rodinu za žádnou cenu.

Náš vztah bral nejspíš jako povyražení mezi odpoledním nákupem a večerním gaučinkem před televizí (jeho žena mimo jiné sledovala Ordinaci v růžové zahradě, už jen to samo o sobě považuji za legitimní důvod k rozvodu, ale každý to vidí jinak).

Já jsem Michala jednoduše milovala.

A to milovala, jako skutečně milovala, se vším všudy. Ale nedokázala jsem se smířit s tím, že už nechtěl další děti. Generační propast - on už se těšil na vnoučata, já měla ještě všechno před sebou.

Takže tak.

Nehledě na to, že on mě nejspíš nemiloval. Pro něj jsem prostě byla mladá holka, která mu dá. Tak proč si nebrat. Při tom jsem věděla, že bych ho dokázala udělat šťastným. Tím jsem si byla jistá. Dokážu udělat šťastným jakéhokoliv muže, i když většinou jen na omezenou dobu…

Z úvah nad tím, co mohlo být, mě vytrhla žena ve středním věku. Černé kalhoty, černé zablácené boty, černý svetr, na hlavě trvalá.

„Já jsem Ludmila Růžičková,“ představila se. Hledala jsem v její tváři podobu s bratrem, ale namísto Michalových žhnoucích očí na mě mžouraly bulvy leklé ryby se zlobou, které jsem nerozuměla.

Podala jsem jí ruku: „Psaly jsme si kvůli pohřbu.“

„Samozřejmě. Ale musím se vám omluvit, došlo k takovému menšímu nedorozumění.“

Menší nedorozumění. Radostí jsem se nemohla ani nadechnout. Došlo k omylu, já věděla, že to nemůže být pravda, že to nemůže skončit takhle, že Michal nemůže být mrtvý.

„Došlo k nedorozumění,“ pokračovala ta paní se špinavými pohorkami a měřila si mě od hlavy k patě: „Pohřeb proběhl už v šest hodin. Mrzí mě to, ale v tom rozpoložení a v tom fofru, co byl kolem, jsem si uvědomila až během obřadu, že jsem vám dala mylnou informaci.“

„To nevadí,“ nakonec, po tom všem, se mi paradoxně ulevilo, nechtěla jsem si kazit vzpomínky na Michala ani konfrontací s jeho dětmi, které byly jeho, ale nebyly moje, ani s jeho údajně nemilovanou manželkou. Abych se nemusela dívat Ludmile do očí, zírala jsem všude možně, na odpadky poházené před vchodem, na jediné vyvěšené parte informující o pohřbu Růženy Slavíkové, která pokojně odešla v 92 letech, na vylomený zámek hřbitovní branky.

„Chuligáni,“ Ludmila postřehla můj pohled: „Zničí úplně všechno, nic jim není svaté.“

„Tak upřímnou soustrast, je mi to moc líto,“ loučila jsem se. Chtěla jsem potřást Ludmile, té Michalově sestře s divně studenýma očima, rukou a zmizet, ale chytla mě za paži a skoro násilím táhla dovnitř na hřbitov: „Ukážu vám alespoň hrob, když už jste sem vážila cestu až z Plzně.“

„Dobře,“ její sevření mi bůhvíproč bylo nepříjemné.

Bůhvíproč nepůsobilo ani trochu pietně.

„Můžete mu sem pak vozit kytky,“ pokračovala Ludmila zvláštním prázdným hlasem, ale už mě naštěstí pustila.

„Ano, samozřejmě,“ navíc jsem se nezmohla. Nepochybovala jsem, že Michalova sestra byla za normálních okolností šaramantní žena, jiná ani být nemohla, když byla tak blízce spřízněná s tak okouzlujícím člověkem, ale tragická smrt v rodině dokáže lidi vykolejit.

Raději jsem myslela na Michala, na těch pár krásně intenzivních chvil, které jsme spolu prožili.

Vzpomínala jsem si na výlet k vodě jednoho horkého červencového dne, Michal, který byl většinou vážný, měl tehdy nezvykle hravou náladu, stříkali jsme na sebe vodu a pak jsme se kočkovali na trávě vedle rybníka jako puberťáci. Vzpomínala jsem na jednu ukradenou noc v hotelu, kdy mi Michal do rozednění vyprávěl o svém dětství, o již mrtvých rodičích a o skopičinách, které vyváděli s bratrem. Vzpomínala jsem na sladké odpoledne strávené ve stříbrném Peugeotu, kdy zavřel oči a s blaženým výrazem mi položil hlavu do klína…

„Víte,“ přerušila Ludmila s překvapivou naléhavostí moji pietu: „Michal mi o vás dvou všechno řekl. Všechno…“

„Opravdu?“ Co na to říct. „Víte, já ho doopravdy milovala. Byl to skvělý člověk.“

„A on vás? Co cítil on k vám?“ Tahle otázka už byla opravdu nemístná, i od žalem zdrcené sestry, tak jsem pouze pokrčila rameny.

Naštěstí už jsme byly na místě.

„Tady to je,“ Ludmila pokynula k vykopanému hrobu ukrytému mezi vysokým tisem a hromadou čerstvé hlíny, pečlivě navršenou na tmavozeleném koberci tak, aby se ani hrudka nezatoulala na trávník. Já očekávala důstojný náhrobek, ne staveniště. Byla jsem na rozpacích co dělat, s pohřby nemám ve svém věku ještě žádnou zkušenost. Kdybych přinesla kytici, mohla jsem ji alespoň položit na rakev. Takhle jsem tu jen stála a nevěděla, co s rukama.

„Můžete hodit na rakev hrst hlíny, pokud chcete,“ pobídla mě Ludmila, tentokrát už o poznání vlídnějším hlasem.

„Ráda,“ špitla jsem nevhodně a opatrně, abych nenarušila pečlivou práci hrobníků, jsem nabrala hrst mokré čerstvé hlíny. Silou vůle jsem zapudila myšlenky na to, že mě Ludmila zpovzdálí sleduje těma mrtvýma očima a přistoupila ke hrobu. Na místo na rakev jsem ale civěla do prázdné jámy.

Hluboké prázdné jámy.

Příliš hluboké prázdné jámy.

Pak se všechno seběhlo ráz na ráz, ale o co tady doopravdy jde, mi došlo už v tu chvíli, kdy jsem do prázdného hrobu bezděčným předem připraveným nesmyslným pohybem vhodila hlínu.

Došlo mi, jak anonymní jsou mobily a jak považujeme za samozřejmé, že vždycky komunikujeme s tím, s kým myslíme. Došlo mi, že jsem se Ludmile, Ludmile, která věděla, že jsme s Michalem měli vztah, nezmínila o tom, odkud jsem přijela. Došlo mi, že Michal vždy mluvil pouze o bratrovi, sestru neměl, zato měl ukrutně žárlivou ženu. Došlo mi, že na hřbitově nevisí nic než parte jedné stařenky, která má mít pohřeb až zítra. Došlo mi, že zámek na hřbitově byl vylomený a že jsme tu s Ludmilou samy. Došlo mi, že hlína vedle připraveného hrobu je úplně čerstvá. A hlavně mi došlo, že ta jáma je moc hluboká, příliš hluboká jen na jednu rakev…

Když jsem se otočila, Ludmila stála rozkročená ve svých černých od hlíny zamazaných polosportovních botách, které se vůbec nehodily na takovou událost jako je pohřeb, a mířila na mě pistolí.

„To vám nemůže vyjít,“ snažila jsem se racionálně argumentovat.

„A proč ne,“ opáčila mechanickým hlasem: „Tetička Růženka má předplacené tohle místo na dalších padesát let, jen a jen pro sebe, o to jsem se nezapomněla postarat. Zítra ji prostě pohřbí a nikoho nikdy nenapadne zkoumat, co je pod rakví.“

„A znamená to tedy, že Michal žije?“ neudržela jsem se.

Zahlédla jsem ještě, jak pokrčila rameny a pak mě náraz kulky srazil do připraveného hrobu.