Nic mi do toho není

Letní povídka pro Víkend MF DNES Poprvé jsem je potkala na koupališti během těch vražedných veder loni v červnu. Chodila jsem tam s malým co nejdřív, hned na devátou, dokud bylo slunce snesitelné a dokud byl na koupališti klid. Do jedenácti – než se začaly slétávat maminy z celého okolí – jsme tam s Markem bývali většinou sami. Ale tentokrát se pár minut po nás objevili oni.

Ona, drobná blondýnka, skoro krásná, kdyby bůhví z jakého důvodu nepůsobila tak tuctově, štíhlá, opálená, s citlivým obličejem, jemně nalíčená a celá sladěná do pastelových barev, jako víla. Jestli ne krásná, tak přitažlivá rozhodně. Mohlo jí být mezi šestnácti a třiceti, u pěstěných žen, když jsou nalíčené, se věk odhaduje těžko. Za ruku vedla caparta, s kšticí ještě zářivější, než byla ta její, Andílka tak dva, dva a půl roku. Syn? Mladší bratříček? Svěřenec půvabné au pair?

Už už jsem se loučila s ranním poklidem a léčivým tichem, oni ale nezamířili k vodě ani k houpačkám, ale k pletivovému plotu na druhé straně areálu, kolem kterého vedla cesta pro těch pár jednotlivců, kteří se ještě stále tvrdohlavě chodili koupat pěšmo.

Víla zjevně někoho vyhlížela a po pár minutách se taky dočkala - zamířil k nim on. Spíš chlapec než muž, s kudrnatou kšticí blonďatou ne zářivě ale do zrz a s tím typem bílé kůže, co se nikdy neopálí, obrýlený a uhrovatý a s výrazem, který měl značit pravděpodobně uvolnění, ale působil naprosto zoufale, to vše korunováno pánskou kabelkou, tou módní šíleností, přehozenou přes rameno. Studentík.

Na pětistupňovém žebříčku by byl pod dívkou tak o tři třídy. Asi bratr nebo třeba bývalý spolužák, tipovala jsem, když se spolu nesourodá dvojice procházela kolem bazénu.

Zlatovlasý Andílek se ale zjevně nudil, takže přece jen skončili na pískovišti kousek od nás. Podle příkazů, které mu víla udělovala, bylo jasné, že je to přece jen její syn – nikdo jiný než matka nedokáže být tak nesmlouvavě sebevědomý co se týče potřeb a blaha dítěte.

Nejistý Studentík k těm dvěma jako vystřiženým z reklamy zapadal míň a míň, při bližším pohledu jsem ale na nesourodé trojici přece jen našla jeden spojovací článek. Všichni tři byli oblečeni s podivnou formálností, v chvějícím se vzduchu s příslibem teplot vysoko nad třicet se blondáček na už rozpáleném písku pekl v džínách a keckách, Studentík se zahříval v kalhotách a košili s dlouhým rukávem a Víla bořila všechna maminkovská tabu o praktickém odění nejen odvážnými šaty ve slušivé lila, ale i střevíčky na podpatku a dokonce silonkami.

On se poctivě snažil hrát si s Andílkem, ten ale dal brzy přednost tichému, leč o to nelítostnějšímu souboji o nejhezčí bábovičku s Markem a tak se Studentík se špatně skrývaným ulehčením mohl posadit k Víle na lavičku.

Neslyšela jsem sice, o čem spolu mluví, že ale rozhodně nejsou bratr a sestra, se ukázalo, když postupně položil ruku na opěradlo lavičky a pak dívce na rameno. Přitulila se k němu a nakonec došlo i na letmý polibek. Ona se tvářila přesně tak, jak se sluší na třetím rande – potěšená a jemně zaskočená, on byl blažený, současně plachý i odvážný, jestli se u něj o něčem takovém jako odvaha vůbec kdy dalo mluvit.

Moc tomu nepomáhalo ani to, že jejich sbližovací rituály byly přerušovány Andílkem, který si matčiným zákazům navzdory na písku postupně odložil všechny svršky včetně pleny a neustále vyžadoval sušenky a limonádu, které Studentík snaživě platil i nosil, zřejmě v naději, že se drahoušek alespoň na chvíli zabaví.

Nic mi do toho nebylo, ale nešlo si nevšimnout, že rande nakonec nedopadlo vůbec špatně – když odcházeli, hned po tom, co se začali trousit první návštěvníci, Víla se tvářila mile a zpocený rozdychtěný Studentík v rozepnuté košili dokonce šťastně.

- - - - - - - - - -

Během léta jsem na ně narazila ještě několikrát, on se na začátku pokaždé tvářil mužně, ale napětí z něj opadávalo rychleji a rychleji, a Víla byla s pokračujícím létem svolnější a svolnější.

Ale zatímco ona i její synek byli stále blonďatější a opálenější, Studentík se potil, řídkými zrzavými vlasy mu prosvítala zarudlá kůže a nepřestával se tvářit jako oddané štěně. Přesto na něj Víla hleděla jako na hrdinu. Přesně tak, jak má správná dívka na chlapce hledět. Nedávalo to smysl. Vítr ke mně čas od času zanesl slova o velké lásce, nedostupném bydlení, hledání práce a cenách dětských plen.

Jejich schůzky, v létě zkracované na minimum kvůli velké návštěvnosti koupaliště, se v září zase prodlužovaly a pak jednoho už skoro podzimního dne zamířil Studentík odhodlaným krokem přímo k mé maličkosti a koktavě, se směsí očekávání, pýchy a obav, mně požádal, jestli bych na chvíli nedohlédla na Andílka.

Často už mě napadlo, kdo je asi blonďáčkův otec, ale koneckonců mi do toho nic nebylo a taky že mám, jako každý, kdo byl někdy v podobné situaci, pro tajné milence slabost, odpověděla jsem prostořece, že klidně i na delší chvíli. Když jsem viděla, jak Studentík zčervenal, zlomyslné přání, ať si to užijí, jsem už milosrdně spolkla. S kapkou žárlivosti a kapkou nostalgie jsem sledovala, jak nesourodý pár mizí za tím rohem, za kterým jsou zastrčené převlékárny. Se zamykacími kabinkami, dostatečně prostornými na to, aby se v nich člověk mohl pohodlně…. třeba i převléknout.

- - - - - - -

Na milence z koupaliště jsem si pak vzpomněla až o dlouhého čtvrt roku později, už v krutých mrazech, když se ke mně postupně dostávaly kusé útržky informací o místním chlapci, který se ztratil cestou ze silvestrovského večírku. Naposledy ho viděli kamarádi, kteří ho opilého a krvácejícího po záhadné rvačce, o které nechtěl nic bližšího prozradit, posadili uprostřed noci do taxíka. Od té chvíle se po chlapci slehla zem, jen u náměstí před mostem, kousek od bytu jeho rodičů, byla nalezena zakrvácená bunda. Jinak žádná stopa. Nikdy se neobjevil ani dotyčný taxikář.

Zoufalí rodiče vyvěsili všude po městě letáčky s žádostí o informace o svém jednadvacetiletém synovi. Blonďákovi, do zrz, s brýlemi a kudrnatými vlasy. Na letáčku byla i fotka, sice nezřetelná a zrnitá, ale přesto jsem poznala, že se z ní na mě dívá Studentík. Určitě to musel být on.

Na jaře jsem pak v obchodě potkala i Vílu. Nebo alespoň to, co z ní zbylo. Nebýt Andílka poskakujícího vedle jejího vozíku, tak bych ji - pohublou, nenalíčenou, se svěšenými koutky a s matnýma očima, s nakrátko opižlanými vlasy a v teplácích - ani nepoznala. Automaticky jsem kývla na pozdrav, ale uhnula očima a minula mě, aniž na mě znovu pohlédla. Na ramenou a na krku měla ošklivé podlitiny.  

Stejně bych se jí neodvážila zeptat, jestli to tělo, co vytáhli z řeky potom, co roztál led, opravdu patřilo jejímu příteli z léta. Nic mi do toho nebylo.

Pokud tedy na té fotce opravdu byl on. Přece jen byla hodně zrnitá.

- - - - - - -

Úplně stejně uhnula očima i teď, když sem ji zpozorovala na koupališti. Už zase bylo teplo a ona už zase byla Vílou. Téměř stejnou jako loni v létě. Sice už se neusmívala, ale pastelové letní šaty jí elegantně ladily s moderně sestříhaným blond mikádem i očními stíny a na půvabu jí neubíralo ani těhotenské bříško.

Pro limonády tentokrát musela chodit sama, i když už jí vstávání působilo zjevné obtíže. Vypadala tak na pátý měsíc. Musela otěhotnět začátkem jara.

Rozhlížela jsem se po Andílkovi, až jsem ho objevila, jak v brouzdališti dovádí s podsaditým svalovcem, černovlasým a opáleným, na krku i rukou samé zlato. Honili se kolem skluzavek, a kdykoliv muž chlapečka dohonil, potopil ho pod vodu. Andílek už byl zjevně unavený, sotva pletl nohama a tak byl častěji pod vodou než nad ní. Už ani nevýskal a bránil se malátně, i když urputně. Chvíle pod vodou se postupně prodlužovaly, Andílek zoufale kašlal a prskal a jeho volání: „Tati, už dost, už dost“, znělo pokaždé úpěnlivěji a úpěnlivěji.

Těsně před tím, než se doopravdy rozplakal, vrhl žalostný pohled na matku, ale Víla si jen položila ruku na břicho a zadívala se skrze něj.  Andílkovi slzy se mísily s vodou a já si všimla, že má na rukou i zádech ošklivé modřiny.

Zřejmě z letních her.

Zničehonic se do mě dala zima. Zavolala jsem na Marka a přes jeho hlasité protesty jsme zamířili k východu.

Koneckonců mi do toho nic není.